byly zničeny některé vesnice, jež údajně podporovaly povstalce. Jeden z vojáků v rámci zásahu v jedné vesnici roztrhl a spálil svitek Tóry, Židé protestovali v Césareji a teprve poprava tohoto vojáka Cumanem Židy upokojila.221 Flavius ve Válce židovské referuje ještě o dalších sporech a krvavých srážkách, které skončily vyhnanstvím Cumanovým. Josephus Flavius toto údobí charakterizuje slovy: „Mnozí se však dali na loupežnictví, protože nebylo, kdo by trestal. Po celé zemi se dály loupeže a povstání lidí nadmíru opovážlivých.“222 Masové protesty vyvolávaly i některé římské protižidovské akce, jako např. za Piláta, kdy nechal do Jeruzaléma vpochodovat oddíly s vojenskými zástavami s obrazem císaře, což vedlo k masové demonstraci v Césareji, která donutila Piláta zástavy stáhnout (Žid. starož. XVIII,3,1; § 55– 59). K podobným nepokojům došlo, když vyraboval chrámový poklad na stavbu vodovodu. Tuto demonstraci Pilát brutálně zlikvidoval (Žid. starož. XVIII,3,2; § 60–62). K rozsáhlé protestní akci došlo za císaře Caliguly, když císař nařídil legátu Petroniovi, aby umístil do Chrámu jeho sochu. Zejména venkovské obyvatelstvo z Galileje po mnoho týdnů protestovalo a na znamení protestu neoselo pole. Petronius se obával růstu násilných akcí (sociálních rebelií) a nemožnosti vymáhat dávky, proto s vykonáním příkazu váhal. Z tísnivé situace ho nicméně vysvobodila pouze Caligulova smrt (Žid. starož. XVIII,8,2–9 – § 261–309). Podobné protesty menšího rozsahu byly i za prokurátorů Cumana (48–52) a Flora (64–66 n. l.). Všechny tyto neozbrojené masové projevy nevole však v sobě obsahovaly potenciál možného ozbrojeného konfliktu. Vedle těchto nenásilných akcí však docházelo i k ozbrojeným hnutím, jejichž protagonisté jsou často shrnujícně a zjednodušeně označováni jako zélóti nebo sikariové (viz dále). Zdá se však, že vedle hnutí těchto radikálů, jež Josephus Flavius charakterizuje jako čtvrtou stranu v zemi, a nezávisle na něm existovala hnutí se silným sociálním podtextem: sociální rebelové a „bandité“. Jejich hnutí byla reakcí drobných rolníků a zemědělského proletariátu na destabilizaci, útlak, vykořisťování, hladomory apod. Tato hnutí a jejich vůdci zůstávají vázáni na zemědělské obyvatelstvo, mezi ním nacházejí také svou podporu, zde jsou uctíváni a považováni za hrdiny. Rekrutují se z řad zbídačelých rolníků, pastýřů, žebráků, zběhlých vojáků. Tato hnutí mají často mocenské nároky, které prezentují vytvářením protikrálů a protivlády. Jsou leckdy podporována nejen zemědělským obyvatelstvem, ale i lokálními 221/ Viz Válka žid. II,12,223–231. 222/ Válka žid. II,12,236.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268725