Page 1

byly zničeny některé vesnice, jež údajně podporovaly povstalce. Jeden z vojáků v rámci zásahu v jedné vesnici roztrhl a spálil svitek Tóry, Židé protestovali v Césareji a teprve poprava tohoto vojáka Cumanem Židy upokojila.221 Flavius ve Válce židovské referuje ještě o dalších sporech a krvavých srážkách, které skončily vyhnanstvím Cumanovým. Josephus Flavius toto údobí charakterizuje slovy: „Mnozí se však dali na loupežnictví, protože nebylo, kdo by trestal. Po celé zemi se dály loupeže a povstání lidí nadmíru opovážlivých.“222 Masové protesty vyvolávaly i některé římské protižidovské akce, jako např. za Piláta, kdy nechal do Jeruzaléma vpochodovat oddíly s vojenskými zástavami s obrazem císaře, což vedlo k masové demonstraci v Césareji, která donutila Piláta zástavy stáhnout (Žid. starož. XVIII,3,1; § 55– 59). K podobným nepokojům došlo, když vyraboval chrámový poklad na stavbu vodovodu. Tuto demonstraci Pilát brutálně zlikvidoval (Žid. starož. XVIII,3,2; § 60–62). K rozsáhlé protestní akci došlo za císaře Caliguly, když císař nařídil legátu Petroniovi, aby umístil do Chrámu jeho sochu. Zejména venkovské obyvatelstvo z Galileje po mnoho týdnů protestovalo a na znamení protestu neoselo pole. Petronius se obával růstu násilných akcí (sociálních rebelií) a nemožnosti vymáhat dávky, proto s vykonáním příkazu váhal. Z tísnivé situace ho nicméně vysvobodila pouze Caligulova smrt (Žid. starož. XVIII,8,2–9 – § 261–309). Podobné protesty menšího rozsahu byly i za prokurátorů Cumana (48–52) a Flora (64–66 n. l.). Všechny tyto neozbrojené masové projevy nevole však v sobě obsahovaly potenciál možného ozbrojeného konfliktu. Vedle těchto nenásilných akcí však docházelo i k ozbrojeným hnutím, jejichž protagonisté jsou často shrnujícně a zjednodušeně označováni jako zélóti nebo sikariové (viz dále). Zdá se však, že vedle hnutí těchto radikálů, jež Josephus Flavius charakterizuje jako čtvrtou stranu v zemi, a nezávisle na něm existovala hnutí se silným sociálním podtextem: sociální rebelové a „bandité“. Jejich hnutí byla reakcí drobných rolníků a zemědělského proletariátu na destabilizaci, útlak, vykořisťování, hladomory apod. Tato hnutí a jejich vůdci zůstávají vázáni na zemědělské obyvatelstvo, mezi ním nacházejí také svou podporu, zde jsou uctíváni a považováni za hrdiny. Rekrutují se z řad zbídačelých rolníků, pastýřů, žebráků, zběhlých vojáků. Tato hnutí mají často mocenské nároky, které prezentují vytvářením protikrálů a protivlády. Jsou leckdy podporována nejen zemědělským obyvatelstvem, ale i lokálními 221/ Viz Válka žid. II,12,223–231. 222/ Válka žid. II,12,236.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268725


příslušníky spodní části horní vrstvy. Pro vládnoucí kruhy představují provokaci a nebezpečí. Již v době Herodovy správy Galileje vznikala takováto protestní hnutí. Jedno z nich vedl jistý Chizkiáš, který zřejmě požíval značné popularity. Herodes je krvavě potlačil, ale byl za přestoupení své kompetence povolán před veleradu, údajně na naléhání matek zabitých. K dalšímu ozbrojenému střetnutí mezi Herodem a bandity došlo v době jeho nástupu k absolutní moci. Jeho odpůrci (přívrženci sesazeného Hasmoneovce Antigona) byli poraženi u vesnice Arbela, ale ještě poměrně dlouho poté působili, skrývajíce se v jeskyních. Byli zřejmě podporováni vesničany. V době Herodově pak k dalším vážnějším střetům zřejmě nedocházelo, alespoň o nich nejsou žádné zprávy. Hnutí odporu znovu vypukla v souvislosti s přeměnou Judska na římskou provincii roku 6 n. l. a tehdy prováděným censem. V této souvislosti zmiňuje Josephus Flavius vytvoření oné čtvrté strany Judou Galilejským a farizejem Saddokem. Toto hnutí bylo zřejmě „přechodem od sociálního banditství k vědomému odporu, od předideologického stadia k politickému vědomí […] resp. k efektivnějším metodám sociální agitace“.223 K dalším projevům sociálního banditství začalo znovu docházet až po roce 44. Za Felixe došlo k vážnějším střetům. Vedle dopadených banditů nechal Felix popravit i ty, o nichž se domníval, že je podporovali nebo s nimi sympatizovali. Josephus Flavius v této souvislosti zmiňuje i spojenectví mezi přívrženci prorocko-chiliastických hnutí a brigádami banditů. Podobné zprávy existují také o dalších prokurátorech. Sociální banditství s mesiánským protikrálem Tento fenomén představuje přechod od pouhého sociálního banditství k národně a nábožensky uvědomělému odporu. Josephus Flavius zmiňuje jmenovitě tři: Judu v Galileji, Šimona v Pereji a Athronga v Judsku, a to po smrti Heroda Velikého. O sociálně banditském charakteru jejich činnosti svědčí to, že přepadávali královské paláce, vily boháčů a římské transporty. Avšak na rozdíl od čistě sociálního banditství vystoupili s nábožensko-politickým mocenským nárokem, který opírali o charismaticko-mesiánské vůdcovské způsoby Saulovy a Davidovy. Podle Josepha Flavia představují zmínění tři pouze část podstatně širšího hnutí tohoto charakteru. Všechny tyto skupiny (o jejich činnosti viz výše) byly dopadeny a zlikvidovány. 223/ Stenger 1988, s. 139 – citováno z: Stegemann – Stegemann, Urchristliche Sozialgeschichte, s. 158.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268725


Jak svědčí scéna posmívání (Mk 15,16–20) i nápis na kříži, byl Ježíš zařazen právě mezi tyto královské mesiánské pretendenty. Evangelní pašijová vyprávění usilují o vybalancování této situace: Ježíš je král, ale ne tohoto politického ražení. Je příznačné, že titul král se významně objevuje v evangeliích (s výjimkou Mt 2,2 a J 6,15) právě v pašijovém příběhu. Protiřímské povstalecké skupiny Josephus Flavius rozlišuje pět skupin za židovské války (tzv. Velkého povstání). Sikariové se podle Války židovské II,13,254n224 objevili v Jeruzalémě za prokurátora Felixe jako nový druh banditů: napadali příslušníky horních vrstev židovské společnosti (krátkou dýkou, kterou nosili pod šatem), plundrovali, zabíjeli a ničili, sloužili si dokonce únosy. Dnes bychom je označili za teroristy. Pracovali zásadně v Jeruzalémě (na rozdíl od předchozích skupin). V Židovských starožitnostech225 zmiňuje jejich činnost také mimo Jeruzalém. Jejich představiteli byli Menachem a Eleazar ben Jair (podle Josepha Flavia příbuzný Judy Galilejského). Ve Válce (VII,8,254) nazývá též přívržence Judy Galilejského sikariové. Je pravděpodobné, že mezi oběma skupinami existovalo bezprostřední spojení. Z hlediska sociálního zařazení patřili nejspíše ke skupině závislých příslušníků elity (retainers). Zélóti: Toto označení je čestný titul, který odkazuje na starozákonní horlitele pro Zákon Pinchase (Nu 25,10n) a Makabejce. Josephus Flavius zélóty zmiňuje jako ozbrojený doprovod sikaria Menachema, který si dělal královský nárok, ale zároveň i v kontextu mocenských zápasů v Jeruzalémě v době povstání při odstraňování umírněných protiřímských sil Josefa ben Gorion a velekněze Ananiáše. Patřili k nejradikálnějšímu křídlu povstání. Opevnili se v Chrámu, za pomoci Jana z Giskaly a jeho idumejského oddílu se dostali k moci, pobili mnoho příslušníků laické i kněžské šlechty. V rámci povstání zůstali víceméně izolovanou skupinou a po dobytí Jeruzaléma mizí. Podle Stegemann – Stegemann226 se zdá, že zélóti tvořili sociálně a nábožensko-politicky vymezenou skupinu radikálních kněží. Většinou se tímto pojmenováním označují příslušníci radikálního hnutí odporu, založeného Judou Galilejským v r. 6 n. l. Jan ben Levi z galilejské Giskaly a jeho přívrženci z Galileje: Jan ben Levi byl levitou, který začal svou nábožensko-politickou kariéru jako sociální 224/ Srov. též Žid. starož. XX,8,10; § 185–188. 225/ XX,8,10; § 185–187, viz též XX,8,5; § 160–166, kde sice nejsou přímo jmenováni sikariové, ale z charakteristiky jejich činnosti vyplývá, že jde o tuto skupinu. 226/ Urchristliche Sozialgeschichte, s. 163.

100 Ukázka elektronické knihy

Profile for Kosmas-CZ

Doba Ježíše Nazaretského (Ukázka, strana 99)  

Doba Ježíše Nazaretského (Ukázka, strana 99)  

Profile for kosmas-cz