Page 1

Na podrobné mapě (3 versty na palec, tj. cca 900 metrů na centimetr), kterou mi ukázal kapitán Sergijenko, byla vyznačena kóta 76,5 a bylo u ní napsáno, že se jedná o velitelství nepřátelského kulometného praporu. Další informace říkala, že se jedná o „Kabačenkovu usedlost“. Během útoku nepřítel velitelství opustil. Vesnice Tatarka,21 která ležela asi půl kilometru odtud, byla pro nás i nadále klíčovým strategickým bodem, protože ležela na hlavní silnici z Ovideopole do Oděsy. Jednalo se o širokou cestu se zpevněným povrchem. Nedaleko odtud navíc vedla železniční trať. Náš 54. pluk dostal za úkol vesnici bránit. Napřed však bylo třeba zřídit předsunuté pozice a pozorovatelny a velitel praporu rozhodl, že Kabačenkova usedlost bude jednou z nich. Tři vystínované čtverečky na mapě označovaly jednotlivé budovy. Pohled dalekohledem odhalil, že jeden z nich je jednopatrová stavba se střechou z červených tašek, obklopená plotem a velkým sadem. Za domem směrem k jihozápadu stoupal mírný svah. Po jeho zajištění by bylo možno sledovat silnici a v případě nepřátelského postupu odtud vést přesnou mířenou palbu. Sergijenko dal rozkaz, aby nám každému vydali dvě stě nábojů, a požádal mne, abychom se tam udrželi tak dlouho, jak jen to bude možné. Tatarka byla považována prakticky za předměstí Oděsy (ležela nějakých deset kilometrů od města), pročež jsme ji museli udržet za každou cenu. Ruka mi vylétla k přilbě a řekla jsem jen: „Rozkaz, soudruhu kapitáne!“ Jak jsme se blížili k usedlosti, uviděli jsme vyhořelý vrak nákladního automobilu a vedle něj převrácený motocykl se sajdkárou. Kolem se válela těla vojáků s přilbami ve tvaru salátové mísy, roztroušená podél úzké, granáty rozbité prašné cesty vedoucí k doširoka otevřené bráně. U brány stál dvoutunový 21 V současnosti obec Prilimannoje, Ovideopolský okres, Oděská oblast, Ukrajina.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268511


obrněný transportér Malaxa (v Rumunsku montovaná varianta elegantního francouzského transportéru Renault UE) s utrženým levým pásem. Za transportérem byla připojena pásová vlečka naložená pytli, barely, bednami a čímsi velkým přikrytým plachtou. Stejně jako stavby ve vsi, ani tento transportér dělostřelbou zdánlivě příliš neutrpěl – pouze mu chyběla posádka. Obě polokulové věžičky byly otevřené a motor ještě hřál. Přiblížili jsme se k domu a zaklepali na dveře. Dlouho se nic nedělo, až když jsem zvolala, že jsme Rudá armáda, se dveře konečně otevřely. Stála před námi hospodyně, asi padesátiletá žena zabalená až po oči v šedivém šátku. Vysvětlila jsem jí, kdo jsme. Byla překvapená, že vidí oddíl vojáků pod velením ženy, ale nakonec jsme se možná i proto snadno domluvily. Vyslechla jsem její hořekování nad hanebným chováním okupačních jednotek ve vsi během posledních dvou týdnů, stejně jako stížnosti na jednotky Rudé armády, které se odtud v září spěšně stáhly a nechaly místní obyvatele napospas fašistům. Ta žena měla pravdu. Jak jsem tam tak stála, přijala jsem zodpovědnost za chování lidového komisaře zahraničních věcí soudruha Molotova, který tak nečekaně podepsal smlouvu o neútočení s Německem, jen aby ji nacisté nestydatě porušili; za vrchní velení Rudé armády, které nedokázalo vetřelce odrazit v bitvách na hranicích; i za ty důstojníky a vojáky, kteří byli při náhlém útoku nepřátelských tankových divizí a náletech bombardérů daleko od svých jednotek. Ale válka neskončila. Tohle byl sotva začátek. Linii okolo Oděsy jsme drželi přes dva měsíce a v černomořské stepi již našly svůj hrob tisíce nepřátel. A nedaleko od její vesnice jsme se teď my, odstřelovači 54. střeleckého pluku Stěpana Razina, chystali připravit léčku, která zahubí další dvě nebo tři stovky zdivočelých válečníků krále Michala. „Jmenuji se Serafima Nikanorovna.“ Žena otevřela dveře od domu dokořán. „Pojďte dál. Jste vítáni, chovejte se jako doma.“

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268511


A tak jsem se seznámila s rodinou obyčejných rolníků, s Kabačenkovými – s mužem, ženou a jejich třemi dětmi, dvěma chlapci a starší dívkou. Nebyli ani bohatí, ani chudí, v sadu pěstovali ovoce, v zahradě zeleninu, na poli obilí a v chlévě chovali pár domácích zvířat a drůbež. Z obavy o své drobné hospodářství se odmítli na začátku bojů evakuovat – půda potřebovala péči, jak říkali. Za toto rozhodnutí tvrdě zaplatili. Rumuni jejich dům prohledali od sklepa až na půdu, doslova jej obrátili vzhůru nohama, hledajíce zlato a další cennosti – třeba šicí stroj „singrovku“ nebo kolo. Ukradli také všechny slepice, zapíchli prasata a krávu s telátkem odvedli bůhvíkam. Vojáci jeho veličenstva se asi toho dne najedli jako již dlouho ne. Spáchali však i další zločiny, které mi Serafima Nikanorovna popisovala se slzami v očích. Brutální zneužívání žen, sester a dcer poražených ze strany vítězů bylo v dávných časech tradičním vzorcem chování mezi primitivními kmeny. Ženy byly považovány za legitimní součást válečné kořisti a jejich osud rozhodně nebyl záviděníhodný. Popisy těchto zvěrstev jsem čítávala v historických kronikách, ale nikdy jsem si nemyslela, že by „civilizovaní Evropané“ mohli tento zvyk přinést s sebou do naší země. Oči Marii, sedmnáctileté hospodářovy dcery, měly prázdný, trpitelský výraz, jako by byly zaprášeny popelem, na mě se ale dívaly s nadějí. Nevím, jaká slova ode mne vlastně čekala, a tak jsem jí vyprávěla o posledních bojích. Za branami hospodářství se prostíralo pole spálené dopady „kaťuší“. Z prašivých Rumunů se salátovými mísami na hlavě tady zůstal jen zčernalý prach. Vzplanuli jako živé pochodně a na zem už dopadla jen hromádka popela. Pohřbívat je nikdo nemusel, nebylo to potřeba. Jejich tváře a jména zůstanou navždy zapomenuty. Jejich odporné sémě se smísilo s prachem, zmizelo v tvrdé zemi a nikdy už nedá vzklíčit dalším generacím. Přesně tak by měli umírat fašisté, aby po nich na naší překrásné planetě nezůstalo jediné stopy.

Ukázka elektronické knihy

Profile for Kosmas-CZ

Paní smrt (Ukázka, strana 99)  

Paní smrt (Ukázka, strana 99)  

Profile for kosmas-cz