Na podrobné mapě (3 versty na palec, tj. cca 900 metrů na centimetr), kterou mi ukázal kapitán Sergijenko, byla vyznačena kóta 76,5 a bylo u ní napsáno, že se jedná o velitelství nepřátelského kulometného praporu. Další informace říkala, že se jedná o „Kabačenkovu usedlost“. Během útoku nepřítel velitelství opustil. Vesnice Tatarka,21 která ležela asi půl kilometru odtud, byla pro nás i nadále klíčovým strategickým bodem, protože ležela na hlavní silnici z Ovideopole do Oděsy. Jednalo se o širokou cestu se zpevněným povrchem. Nedaleko odtud navíc vedla železniční trať. Náš 54. pluk dostal za úkol vesnici bránit. Napřed však bylo třeba zřídit předsunuté pozice a pozorovatelny a velitel praporu rozhodl, že Kabačenkova usedlost bude jednou z nich. Tři vystínované čtverečky na mapě označovaly jednotlivé budovy. Pohled dalekohledem odhalil, že jeden z nich je jednopatrová stavba se střechou z červených tašek, obklopená plotem a velkým sadem. Za domem směrem k jihozápadu stoupal mírný svah. Po jeho zajištění by bylo možno sledovat silnici a v případě nepřátelského postupu odtud vést přesnou mířenou palbu. Sergijenko dal rozkaz, aby nám každému vydali dvě stě nábojů, a požádal mne, abychom se tam udrželi tak dlouho, jak jen to bude možné. Tatarka byla považována prakticky za předměstí Oděsy (ležela nějakých deset kilometrů od města), pročež jsme ji museli udržet za každou cenu. Ruka mi vylétla k přilbě a řekla jsem jen: „Rozkaz, soudruhu kapitáne!“ Jak jsme se blížili k usedlosti, uviděli jsme vyhořelý vrak nákladního automobilu a vedle něj převrácený motocykl se sajdkárou. Kolem se válela těla vojáků s přilbami ve tvaru salátové mísy, roztroušená podél úzké, granáty rozbité prašné cesty vedoucí k doširoka otevřené bráně. U brány stál dvoutunový 21 V současnosti obec Prilimannoje, Ovideopolský okres, Oděská oblast, Ukrajina.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268511