Jenže mně to s kartama šlo snad ještě líp než jemu. Pořád jsem se zdokonaloval, hlavně sám doma, a pojímal jsem to – zní to teda dost divně – jako takovou meditaci. Místo modlitby jsem si hrál s kartama. Uvědomoval jsem si, jak skvěle mi to jde. A při tom procvičování jsem navíc hodně přemýšlel.“ „Už jsem vás viděla v akci. Jste úžasný.“ „Na rozdíl od bratra jsem to nikdy nezneužil k ničemu nečest‑ nému, nebyl jsem falešnej hráč. Přišel jsem ale na to, že se přes karetní triky skvěle navazuje kontakt. Prostě někomu ukážu paklík a vyzvu ho, aby si vytáhl jednu kartu. Nikdo nikdy neodmítne. A po kouzlu lidi…, no, vy byste řekla, že užasnou. A chtějí další kouzla a chtějí, abych jim řekl něco o sobě. A když vidí, že mi jde jen o jejich pobavení – teda že jinou motivaci, třeba peníze, nemám –, vezmou mě mezi sebe. Prá vě tak to proběhlo tady u Draků. A nejlepší na tom je, že většina nemá ani tušení, že jsem pra voslavný kněz, což mi vyhovuje. Chci být Trey, a ne otec Kazantzakis.“ „Tomu rozumím. A předpokládám, že jste se dost napřemýšlel o magickém aspektu všech náboženství, tedy jak rozumový přístup vytěsníme vírou.“ „Zase pěkný postřeh, madam Stříbrná.“ „Je, Treyi, jasné, že si s lidmi rozumíte, ale taky mi připadáte jako samotář. Vždycky přijdete sám a odcházíte taky sám. A když vás po tkám na ulici…, zase jste sám.“ „Zřejmě jsem si na to zvykl, když jsem byl knězem. Osamělý si ale nepřipadám. Když náhodou ano, tak se prostě seberu a jdu ke Drakům.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268478