Runa si přehodila vlasy přes rameno a vystřelila poslední šíp. Zabodl se hluboko do dřeva přímo doprostřed terče. Runa se otočila a v tu chvíli jsem to uviděla. Radost. Vyzařovala z ní jako teplo z letního slunce. Oči jí radostí zářily. Usmála se, ale nebyl to cynický úšklebek, nýbrž opravdový, upřímný úsměv. V tu chvíli mi došlo, že Runa patří ke Hbitým. Byla předurčená k tomu, aby putovala po Sedmi nekonečných lesích, lovila zvěř a nedívala se do budoucnosti dál než k příštímu východu slunce, příští kořisti, příštímu šípu nebo večeru u ohně. Všichni se přidáme ke Hbitým. Jen co získáme dost zlata, abychom je nalákali a aby byli ochotní nás přijmout. Po soutěži Aarne nabídl Runě svůj luk a toulec. „Zasloužíš si ho víc než já,“ řekl stručně. Runa si přiložila pěst na srdce a zavrtěla hlavou. „Děkuju ti, Aarne. Opravdu. Ale budeš ho potřebovat, až se připojíš ke Hbitým.“ Aarne přikývl a spustil ruku s lukem ke svému boku. „Ale slib mi, že si obstaráš svůj luk.“ Runa chvíli mlčela a pak sklonila hlavu. „Slibuji.“
* S Aarnem a druhými milosrdnými jsme strávili zbytek dne. Večer jsme pojedli dušené králičí maso a čerstvé pstruhy z bystré řeky. Dopili jsme zbytek mé vite. Další láhev si budu moct pořídit, až získám nějaké peníze, ale aspoň ji už nebudu potřebovat k práci. Teď už ne. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268362