Page 1

Runa si přehodila vlasy přes rameno a vystřelila poslední šíp. Zabodl se hluboko do dřeva přímo doprostřed terče. Runa se otočila a v tu chvíli jsem to uviděla. Radost. Vyzařovala z ní jako teplo z letního slunce. Oči jí radostí zářily. Usmála se, ale nebyl to cynický úšklebek, nýbrž opravdový, upřímný úsměv. V tu chvíli mi došlo, že Runa patří ke Hbitým. Byla předurčená k tomu, aby putovala po Sedmi nekonečných lesích, lovila zvěř a nedívala se do budoucnosti dál než k příštímu východu slunce, příští kořisti, příštímu šípu nebo večeru u ohně. Všichni se přidáme ke Hbitým. Jen co získáme dost zlata, abychom je nalákali a aby byli ochotní nás přijmout. Po soutěži Aarne nabídl Runě svůj luk a toulec. „Zasloužíš si ho víc než já,“ řekl stručně. Runa si přiložila pěst na srdce a zavrtěla hlavou. „Děkuju ti, Aarne. Opravdu. Ale budeš ho potřebovat, až se připojíš ke Hbitým.“ Aarne přikývl a spustil ruku s lukem ke svému boku. „Ale slib mi, že si obstaráš svůj luk.“ Runa chvíli mlčela a pak sklonila hlavu. „Slibuji.“

* S Aarnem a druhými milosrdnými jsme strávili zbytek dne. Večer jsme pojedli dušené králičí maso a čerstvé pstruhy z bystré řeky. Dopili jsme zbytek mé vite. Další láhev si budu moct pořídit, až získám nějaké peníze, ale aspoň ji už nebudu potřebovat k práci. Teď už ne. 98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268362


O Červené bažině už nepadlo ani slovo. Neprobírali jsme, kam máme namířeno ani kde jsme byli. Aarne si povídal s Runou o Hbitých a ona mu vyprávěla historky o jejich odvaze a mazanosti. Trigve si vzpomněl na temnou ságu, kterou kdysi četl: hrdinou byl chlapec jménem Esca, který se narodil se znamením ve tvaru hada v pravém oku. Jako mladý pasáček našel magický meč nazývaný Hněv a vydal se s ním změnit svět. Vyprávění legend o slávě a hrdinech, válkách, lásce a příšerách — to je prostě vorské. A je to rozhodně příjemnější než si povídat smutné osobní příběhy plné zmaru. Před půlnocí vyhasl oheň a nikdo už nepřikládal. Aarne usnul mezi matkou a Runou a ve svitu skomírajícího ohně, který mu na tváře kreslil stíny, vypadal klidně a moudře jako elver. Juniper se na něj chvíli něžně dívala a pak pohlédla na Sashu. „Všechna ta smrt, všechno to milosrdné zabíjení… Neuškodí mu to?“ Sasha se podívala na syna. „Odmítám ho poslat někam k cizím lidem. My ho známe a milujeme. To je nade všechno.“ Juniper se na okamžik zamyslela a pak přikývla. „Máš pravdu.“ Rozhostilo se přátelské ticho a všichni začali pomalu usínat. Ležela jsem pod jasnými hvězdami a přemítala o tom, jak se naše skupina rozrostla o další tři osoby a jak dobrý pocit z toho mám. Nechtěla jsem se ráno loučit. Nechtěla jsem se dívat, jak Sasha, Gunhilda a Aarne odcházejí na jih směrem k další vesnici, k další smrti. Přitom jsem cestovala už dlouho. Loučení by mi nemělo vadit. 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268362


Aarne se ve spánku zavrtěl a plavé vlasy mu spadly do čela. Přemýšlela jsem, jak je to dlouho, co jsem strávila aspoň trochu času s dítětem — a to se zdravým, ne s umírajícím. Možná roky. Neměla jsem sourozence, ale v mé vesnici žily děti všeho věku. Zapomněla jsem už, jak dokázaly v jednu chvíli vypadat mazaně a vzápětí zase nevinně. Jak se uměly měnit s rychlostí třepotajících se listů osiky. Juniper v sobě trochu té nevinnosti ještě měla, my ostatní jsme o ni dávno přišli. Doufala jsem, že Aarne bude vyrůstat volně a svobodně. Doufala jsem, že bude vášnivě líbat dívky pod půlnočním sluncem. Doufala jsem, že se přidá ke Hbitým a jednoho tichého zimního večera ho potkáme kdesi v lese. Sepjala jsem dlaně a foukla přes pravé rameno, abych po vzoru mořských čarodějek vyslala přání do vzduchu.

* Když jsem se vzbudila, Ovie klečela vedle mě a držela v ruce dýku. „Muži,“ zašeptala. „Na koních.“ Otočila jsem se a začala třást s Juniper. Trigve už byl na nohou — spal stejně lehce jako Ovie. Sehnul se a probudil Runu. „Chopte se zbraní, milosrdné. Rychle.“ Vzápětí jsem sáhla po dýce na lýtku. Gunhilda otevřela oči a po ní i Sasha. Obě vyskočily a tasily dýky. Runa kopla do uhlíků a uhasila tak poslední zbytky světla. Pak vzbudila Aarneho. Ovie mě chytila za paži a ukázala na vrchol kopečku, kde se nedaleko lesa objevilo pět mužů na koních. Jejich siluety se rýsovaly na pozadí měsíčné oblohy. Jezdci nebyli ani padesát kroků od nás. 100

Ukázka elektronické knihy

Profile for Kosmas-CZ

Milosrdné přízraky (Ukázka, strana 99)  

Milosrdné přízraky (Ukázka, strana 99)  

Profile for kosmas-cz