tovšakneubralo.Pakzprudkaučinilkrokdruhounohou.Sdětmitojen zavibrovalo.
„Hi-hi,“vysmívalaseDaniele,Marcozačalzpívatpísničku,kterámi v posledních dnech už lezla krkem. Avšak psímu, snad až jeho zoufalémupohledu,bysesnadkaždýzlomilsmíchemvpase.
„Tancujem,tancujem,prcnemesidogatí!“chechtalseMarcoaDanielesekchytlavémelodiipřidávala.
„Prc–Prc…Ha–ha,“zubilase.
Lorenzosevbojiprotimalýmpredátorůmnevzdalazamířilrovnou k malému jezírku. Hodlal snad skočit šipku ivoblečení? Obě děti se vposlednímokamžikupustilyaLorenzodojezírkabezpotřebnézátěže spadl.Sám.
„Jávásvykostím!Vydvasiztohocvrknete,ažmipřijdetepodruku. Oba!“
Máchalsevestudenévoděavyhrožoval.
„Klid!Otužováníjedneskavmódě,“přidalajsem sena stranudětí. Všichnijsmesenáramněbavili.
„Brr.Otužovánínenípromě.“
Lorenzo vylézal zvody spředstíranou reakcí. Záměrně nás snad i bavil. Venku teplota překročila už osmnáct stupňů, tak si mohl uhnat maximálněrýmičku,nakterouvlastněmužiumírali.Sundalsisvrškya vydalsepřevléctdodomu.Jáhodoprovodila.Zvědavostponovinkách vemněnedočkavěprahly.
„Bůh prý všechno vidí. Bůh je tedy ze CIA,“ odvětil mi, když jsem sezeptalanapřípad.
„Takžedalšíúspěšněuzavřenákauza,vrahembylurčitězahradník,“ zasmálajsemsejehovýrazu.
On tak vždycky mluvil. Nevěděla jsem, jestli pravdomluvně, nebo prostěkecá.Možnámějenchránil.Kdoví.Jápotomradějinepátrala.
„Ještěsi,Sophie,vyřídímpráci.Zítramizačínátýdenvolna,takmůžemeněcopodniknout.Samozřejmějakokamarádi,“navrhnulmianeušetřil si jízlivou poznámku. Bohužel, kmé kauze mi nic víc prozatím nesděloval.Snadabymězbytečněnestresoval.
Jenževečermipřišlydalšínegativníodpovědizeseznamupohřešovaných dětí. Už mi zbývalo pár posledních jmen. Ta bezmoc mě zlomila. V noci jsem propukla vnekontrolovatelný pláč. Moje bolest mi nešlavůbeczastavit.Zřejmějsembylahlučnější,nežjsemsamatušila. „Sophie?Jsemtady.“VešelLorenzozamnoudopokojealehlsimi zazáda.
Jástáleplakala.
Emoce musely ven. Doposud jsem slzy potlačovala. Uronila možná pár kapek smutku. Už v dětství jsem se naučila držet vždy jen tichý smutek. Děti v dětských domovech přece nepláčou, a i já se tam plakat odnaučila. A teď? Řvu.
„Ššš,všechnobudedobré.“
„Užpřestávámvěřit,ženěconajdu.Jsemčlověkbezminulosti,“slzelajsemdál.Onseměsnažiltišeuklidňovat.
Naposledy jsem brečela jen po smrti Romana, Salvatora apotratu. Vícslzvemněnezůstalo.Adnes?Mokrépotokymistékalyzočískoro kvůlibanalitě.Asijsempotřebovalazesebetensmutekabeznadějdostat.
„Jensemnouztrácíščas.Mělabychzmizetztvéhoživota.Tysimáš najít svůj domov,“ chtěla jsem ukončit celé trápení. Vydat se vstříc mémuosudu.
„Sophie, ty jsi přece můj domov,“ pohladil mě po vlasech, než… „He-he-PČÍK!“pořádněsváslovazpečetilkýchnutím.
„Tyjsitedadopadl,“vynadalajsemLorenzovizajehorýmupoté,co semirozkýchalvpokoji.Jakjsemsetroškuuklidnila,uvařilajsemmu vývarzesměsiřepíkulékařského,kterýjeúčinnýnarýmuibronchitidu a hlavně předejde kašli. Přidala jsem pár květů černého bezu, protože pomáhánarespiračníproblémy,diviznynaposíleníimunity,šišákabajkalského účinného jako přírodní antibiotikum a hlavně snítky šalvěje, díky které se předejde i případné bolesti v krku. Celý odvar jsem dochutilapampeliškovýmmedem,abymuchutnal.Pakjsemvzalamastz rýmovníkuaktomunatrhalaipárčerstvýchlístků.
Dutiny mu to tak protáhne, že do rána bude fit.
„Takto blbnout v jezírku, jsi jak malý, vypij to,“ přikázala jsem a podalamunápoj.Vrukáchpromnulabylinkuaspolusmastímunamazalanos.
„Přišel jsem za tebou, protože jsi plakala, a nakonec se staráš ty o mě?“protestoval.
„Jsme přátelé, ti si přece pomáhají. A ty seznamy…“ sklopila jsem oči,„prostěsevzdám.“
„Toneříkej,Sophie,muselijsmeněcopřehlédnout.Začnemeodzačátku.“
„Bude mi stačit, když mě dnes v noci nenecháš samotnou,“ zívla jsemazalezlazpětdopostele.Zaklepalajsemnavolnoupůlkumatrace, „jsoutřiráno,zítramámespoustupráce.Dobrou.“
Zavřelajsemoči.Jehopřítomnostměuklidnilaajábrzyusnula.
Znovusemizdálsenojednomhadovi.Plazilsemikolemtěla.Nešel znějstrach.Ale…byloto,jakobymipodvědomíněcovzkazovalo.
S touto myšlenkou jsem se probudila. Had? Proč se mi pořád zdálo ohadovi?Žebychseocitlavblízkostinebezpečí?Covlastněznamená hadavesnuviděti?
Lorenzo ještě spal. Nos měl čistý, jako by ani rýmu nikdy nedostal. Vylezlajsemzposteleazamířilarovnoudokoupelny.
Vespršejsemúplnězapomnělanaplánzjistitinformacezesnáře.
Dnes jsem snad poprvé nesáhla po černém oblečení. Vzala jsem si červené tričko a modrobílou pruhovanou sukni. Děti už se probudily a koukaly na pohádku v obýváku. Udělala jsem si kávu a zašla na zahrádku,kdečerpalaenergiizeslunceiSilvia.
„Dobréráno.Koukám,žesmuteční oblečeníjsi odložila.Žebymůj bráchakonečnědobylpevnost?“prohlásilasúšklebkemnaslunce.
Jánanijennechápavězírala.
„Jsmepřátelé,Silvi,mydvabychomsezabili.“
„Tojejenpředehra,Sophie,“vysmálasemidoočíavzápětíserozběhlakekočkujícímdětem.
Její věta mi zněla v uších snad celý den.