a pomocnice, jak myjí nádobí nebo vaří kávu v dvacetilit rovém hrnci. A když se ze sálu ozvalo tleskání a hudba a znovu spustila taneční kapela, šel zase dovnitř. Henningova svatba musela být tenkrát jedna z posledních velkých událostí tady v sále. Od té doby se v hostinci u Feddersenů ženichova lýtka nehledala a ani v něm nepobíhali hasiči v sukýnkách, teď sem jedenkrát týdně docházeli kovbojové. Většinu členů Buffalos from Brinkebüll znal Ingwer jen od vidění, skoro všichni byli mladší než Šerif, pětatřicátníci, čerství čtyřicátníci. Pravděpodobně to byli přivandrovalci, kteří bydleli v brinkebüllských novostavbách, v přestavěné mlékárně, škole nebo jednom ze starých statků, které tu byly k mání levně, protože pozemky na fríském písečném hřbetu nepatřily na trhu s nemovitostmi zrovna k nejlukrativnějším. Tady se za peníze ještě dalo pořídit něco pořádného. K domům byly často stále připojené chlévy a pozemek, kam se vešlo pár poníků, oslíků nebo ovcí. Na nepoužívaném statku Klause Sieverse tu teď manželé z Porůří několik měsíců chovali alpaky, nikdo nevěděl, co s nimi mají za lubem. Noví obyvatelé vesnice bývali vidět většinou jen večer nebo o víkendu, protože dojížděli za prací do Husumu, Niebüllu nebo Flensburgu. Někteří na ulici vůbec nezdravili. Než si je staří Brinkebüllané zaškatulkovali, dali jim jednu dvě šance. Kategorie, do kterých si všechny nové obyvatele řadili, byly přesně dvě: říká moin a neříká moin. Pozdrav fungoval jako lakmusový papírek. Kdo si vykračoval vesnicí bez pozdravu, nezvedl ruku, když jel kolem
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268359