Page 1

a pomocnice, jak myjí nádobí nebo vaří kávu v dvacetilit­ rovém hrnci. A když se ze sálu ozvalo tleskání a hudba a znovu spustila taneční kapela, šel zase dovnitř. Henningova svatba musela být tenkrát jedna z posledních velkých událostí tady v sále. Od té doby se v hostinci u Feddersenů ženichova lýtka nehledala a ani v něm nepobíhali hasiči v sukýnkách, teď sem jedenkrát týdně docházeli kovbojové. Většinu členů Buffalos from Brinkebüll znal Ingwer jen od vidění, skoro všichni byli mladší než Šerif, pětatřicátníci, čerství čtyřicátníci. Pravděpodobně to byli přivandrovalci, kteří bydleli v brinkebüllských novostavbách, v přestavěné mlékárně, škole nebo jednom ze starých statků, které tu byly k mání levně, protože pozemky na fríském písečném hřbetu nepatřily na trhu s nemovitostmi zrovna k nejlukrativnějším. Tady se za peníze ještě dalo pořídit něco pořádného. K domům byly často stále připojené chlévy a pozemek, kam se vešlo pár poníků, oslíků nebo ovcí. Na nepoužívaném statku Klause Sieverse tu teď manželé z Porůří několik měsíců chovali alpaky, nikdo nevěděl, co s nimi mají za lubem. Noví obyvatelé vesnice bývali vidět většinou jen večer nebo o víkendu, protože dojížděli za prací do Husumu, Niebüllu nebo Flensburgu. Někteří na ulici vůbec nezdravili. Než si je staří Brinkebüllané zaškatulkovali, dali jim jednu dvě šance. Kategorie, do kterých si všechny nové obyvatele řadili, byly přesně dvě: říká moin a neříká moin. Pozdrav fungoval jako lakmusový papírek. Kdo si vykračoval vesnicí bez pozdravu, nezvedl ruku, když jel kolem

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268359


na kole, šel mlčky se psem na procházku do polí, na sebe klidně rovnou mohl hodit plášť malomocného. Od takových lidí se radši všichni drželi dál, nepamatovali si ani jejich jméno. Neříká moin, s takovými byli rychle hotoví. V taneční skupině byla jen první kategorie, Šerif Heiko si své buvolí stádo vybral dobře. Dřív než členové skupiny pozdravili trenéra a ostatní tanečníky, zašli k výčepu, pozdravili Sönkeho Feddersena, většina mu i podala ruku. Hned si objednali něco k pití. Dvě tři piva, jinak jen vodu, džus a kolu. Buffalos from Brinkebüll očividně postihl stejný úděl jako lovecký spolek, muži byli ve výrazné menšině, s Heikem Ketelsenem byli jen čtyři. V tuctu žen se dost ztráceli. „To jsou pořádný macandy,“ šeptal Sönke Feddersen, „kam šlápnou, tam už žádná tráva neporoste.“ Chodítko měl natočené tak, aby měl přehled o celém sále. Teď na něm seděl jako čárový rozhodčí a zaujatě sledoval rozcvičku skupiny, která se zatím na parketu ještě ztuhle pohybovala v rytmu Achy breaky heart. „Nejdřív se musíme naladit na hudbu,“ volal Heiko, „na začátku to vždycky jde ztuha.“ Ingwerovi se zdálo, že jméno taneční skupiny dobře sedí, protože při tomhle tanečním stylu nebyla lehkost a elegance to nejdůležitější. „Stomp side right!“ hulákal Heiko Ketelsen, „and stomp side left!“ Kovbojské boty narážely do brinkebüllských tanečních parket a Ingwer si všiml, že si Sönke zkřížil ruce na hrudi a nakrabatil čelo. Zřejmě už zapomněl, že jeho podlaha

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268359


vydržela mnohem horší věci. Divoké polonézy na stolech a židlích, velké dupání při ptačím tanci na dětských oslavách a hlavně hopsání na jehlových podpatcích při letkisu. Ještě teď, když do sálu okny pronikl sluneční svit, se daly vidět důlky v parketách. Ingwer k  Sönkemu přisunul dalšího panáka režné. Hop­lá, šup tam s ním, pak se k němu Sönke mírně naklonil, přátelsky se při tom zašklebil do sálu a potichu prohlásil: „Koukni, jakou má ta velká kobyla zadnici.“ Devadesátka na krku, klepal se tak, že už nemohl stát, ale byl pořád stejný. Co si Ingwer vzpomínal, stál Sönke Feddersen při každé slavnosti za výčepem vedle něj, točil pivo a kořalku a dělal míchačku, přátelsky kýval na hosty a současně, tak potichu, že to kromě Ingwera nemohl nikdo slyšet, komentoval ženské. Co je todle za mašinu… Kebule jako brambora… Viděls už někdy takovej podvozek?… Hnáty jako jezevčík… Po nějaké době ho už Ingwer neposlouchal, Sönke si to stejně říkal spíš pro sebe. Ingwer se divil, že Sönke nikdy nepronesl nic pochvalného, že se mu žádná ze všech těch žen nelíbila. Později ale pochopil, že takhle vypadala Sönkeho metoda: mluvit jen o tlustých a nevzhledných ženských — a mlčet o ženách, které mu proti srsti nebyly. Ty pěkné viděl naprosto přesně, i dnes, Ingwer musel jen sledovat jeho pohled. V klidu pozoroval Gudrun Boysenovou a mlčel. Stejně dřív mlčel u její matky. Třiadevadesát let, určitě s tím nepřestane nikdy. Buvoli se mezitím trochu roztancovali, přišli k výčepu, lokli si, první vykasané rukávy kostkovaných košil. Heiko si rychle vykouřil marlborku, vrátil se na taneční parket,

100

Ukázka elektronické knihy

Profile for Kosmas-CZ

Polední hodina (Ukázka, strana 99)  

Polední hodina (Ukázka, strana 99)  

Profile for kosmas-cz