Zavřeli ho do blázince, ale nás k němu nepouštěli. Nevím, jakými léky ho tam cpali, ale asi nic dobrého to nebylo. Chudák můj muž se již revoluce nedožil. To mělo samozřejmě vliv i na mé děti. Zejména na Ondráška, ale i Lída to nesla těžko. Sedávala dlouhé hodiny v houpacím křesle, jediný nábytek, který jsme si stihli odnést z našeho domu, mlčela a jen se tiše houpala s nepřítomným pohledem. Ondrovi se zhoršil prospěch. Studium pro něj ztratilo smysl. Často chodil za školu, popíjel a chodil na různé demonstrace. Až později jsem se dozvěděla ze zápisků mého syna, jak celou tu dobu prožíval. Dokonce zkoušeli nějaké divadlo. Napsal o tom i následující povídku:
Obyčejný příběh revoluční Ve chvíli, kdy Ondra seskakoval z nízkého lešení, se rozezněla houkačka žlutobílé lady veřejné bezpečnosti. Během pár vteřin jej dostihli. „Občanský průkaz, mladej!“ V Ondrovi byla malá dušička, to nečekal. Chvíli občanku hledal a strážci pořádku ji podal. „Co jsi na tom lešení pohledával?“ „Nic, jen jsem skočil dolů.“ „Byl jsi v tom bytě?“ Ondra si teprve nyní všiml, že je nad lešením otevřené okno. „Ne, to je omyl, jen jsme s kámošem…“ „S jakým kámošem?“ „Natáčíme film, je to jen taková hra.“ Radek, Ondrův spolužák, který se mezitím skrýval s malou osmičkovou kamerou za rohem, vyšel z úkrytu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268294