pod pokrývku, cítí na kůži teplo jeho těla porostlého chloup ky. Nečekané, svým způsobem. Takového množství žáru se u Lea nenadála. Překulí se k ní a zatáhne ji zpátky pod deku. „Víš, co bych si teď dal?“ ptá se s ústy na jejích rtech a rukama klouže k je jímu zadku. Naklání se k němu a líbá ho na krk. „Možná si to umím představit.“ „Rostbíf. Brambory. Se vším, co k tomu patří.“ „Aha,“ reaguje zklamaně. „A já už si myslela, že ti tak kručí v břiše touhou po mně.“ Leo se zasměje. „Rozhodně. Taky mám ale hlad. Jídlo bylo v Rusku stejně hrozný, jak si ho pamatuju z dětství.“ A tak to zkrátka je. Je zpátky a nic se nezměnilo. Jdou do hospody na kraji Cambridge, objednají si dvakrát pečené maso s oblohou a při čekání na jídlo hrají na popraska ném zeleném stole u krbu ping-pong. Leovi anglické jídlo chut ná, což u cizinců není běžné. Má za to, že horký toust s máslem je tou nejlahodnější, nejdokonalejší věcí na světě, a nechápe, jak si ji někdo může kazit něčím tak přeslazeným, jako je ja hodový nebo pomerančový džem, nebo něčím tak příšerným, jako je drožďová pomazánka. Teď se ale nespokojí s toustem. Chce pořádný špalek masa, dokřupava opečené brambory, yorkshirský pudink, nádivku, křen, mrkev, tuřín, nakládané zelí, a chce, aby to všechno plavalo v husté pálivé omáčce. Když jim talíře donesou, Joan část svého jídla přemístí na jeho talíř. „Trochu mi pomoz.“ „Ty to nechceš?“ Nepřestává jíst, ani když mluví, ale nabí zené jídlo jí strká zpátky. „Ne, ne. Nech si ho. Já bych to stejně všechno nesnědla. A ty vypadáš hladově.“ Široce se usměje a nabodne si kus jejího yorkshirského pudinku na vidličku. „To jsem. Díky, Jo-jo. Ty moje sladká kamarádečko.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268256