večera tam bylo pro mě být jako - jak říkal Sammy Barbot – rozpřáhnout ruce ještě před začátkem televizních novin před kamerami, které ho zabíraly všude a rotovaly kolem něho ve vzduchu, vzduchu mého domova.. Vzduch svobody, opakoval z plna hrdla ještě před předpověďmi na zítřek, po nichž jediná věc, která se mi líbila, byla historka o životě jednoho ze svatých z nadcházejícího dne. Vzal jsem si láhev a zeptal jsem se dědy poté, co jsem z ní vypil doušek: ty, kdo máš devadesát čtyři let, osmdesát osm z nich jsi prožil a šest z nich jsi po smrti, dá se tedy říct, že máš jistou zkušenost jak ze života, tak ze světa mrtvých – jak se to dělá, když jdeš s nějakou osobou, co se ti líbí, do kina? Díval jsem se přímo na jeho fotku, jen tak tak osvětlovanou lampičkou. Svítil měsíc, co připomínal nikam nevedoucí klíčovou dírku s donekonečna se rozpínajícím nebem, a tahle tma se svítilníčkama mrtvých byla plná narozeninových svíček sebraných odevšad, což tomu dodávalo komický rozměr. Divnější než školní aula, než autobus, co jede do školy, než člověk, který skončí v nějaké firmě, aby pracoval. Můj děda měl na fotce něco kolem padesáti let a vlasy napomádované brilantinou se ztraceným pohledem do hřbitova. Dopil jsem první láhev, hodil do sebe druhou a opět se mi zachtělo 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268050
smát. Víš, dědečku, řekl jsem mu a symbolicky ho poplácal po bronzových písmenkách z nápisu, na tom světě je to vážně bordel. Chtěl jsem mu vyprávět o všem, ale neměl jsem odvahu se ho zeptat, jestli bych se zítra se Silvií měl líbat. --6 Noční stolek se točil spolu s učebnicemi a lístky papíru od Duran Duran ve světle celého pokoje, které ho stíhalo. Jenom já zůstal ve středu znechuceného světa v posteli, jež se zdála být připravená vzlétnout každým okamžikem, aby mě odnesla pryč a k tomu všechny moje myšlenky. Jakmile jsem zavřel oči, viděl jsem Silvii, která se na mě dívala s opovržením a říkala mi, že nejsem normální. Upnul jsem se na ni a zpozoroval, že její oči byly úplně bílé. A tak jsem se rozkřičel a rozběhnul k zrcadlu, abych se na sebe podíval. I já jsem byl jako ona. Jako malý jsem viděl film, co se jmenoval Městečko prokletých. Byl to příběh jednoho takového obyčejného městečka, jako je to moje. Jednoho dne v něm všichni usnuli, aniž by si někdo všiml, co se vlastně stalo. Toho dne různé slečny otěhotněly. Pak všechny porodily moc krásné děti, ale velmi nepokojné, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268050
s takovou zvláštní energií v očích. S takovou energií, která byla schopná zabít osoby, které se do nich dívaly. Vstal jsem a prošel jsem se pokojem tam a zpátky dvakrát, třikrát, nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem si hrál s tlačítky od televize, zapnul jsem ji, vypnul, vzal jsem si z kapsy saka balení Smarties a přečetl jsem si jeho složení. Byl jsem naprosto opilý. A byl jsem znechucen. Nemohl jsem přejít škytavku, stačilo proto vypít sedm doušků vody a zadržet dech na třicet sekund. Ale s tím znechucením to jaksi nešlo. Zůstal jsem sedět na posteli a zdálo se mi, že jsem zůstal přibitý hřebíkem ve středu Země i s vesmírem, co se točil kolem mě a dělal nesnesitelný hluk z televize, zapnuté po skončení všech programů. Víc jsem se snažil soustředit, avšak hluk se stával stále silnějším. Občas to připomínalo nekonečný sled kroků, pořád víc hlasitějších. Tak jsem pochopil, že se jedná o mé srdce, bijící na poplach. Tlukot srdce, co už ničemu nerozumělo, co šplhalo ve všech směrech, co ho očekávaly poněkud odcizeně. Přišlo mi to jako tajná úcta naruby, kterou dokážeš pocítit jen v nejpodivnějších momentech života, jako válka, která musí pokračovat, a ty se octneš tváří před skalním převisem, jako věci, co se stávají čím dál menší a vzdálenější. 100
Ukázka elektronické knihy