večera tam bylo pro mě být jako - jak říkal Sammy Barbot – rozpřáhnout ruce ještě před začátkem televizních novin před kamerami, které ho zabíraly všude a rotovaly kolem něho ve vzduchu, vzduchu mého domova.. Vzduch svobody, opakoval z plna hrdla ještě před předpověďmi na zítřek, po nichž jediná věc, která se mi líbila, byla historka o životě jednoho ze svatých z nadcházejícího dne. Vzal jsem si láhev a zeptal jsem se dědy poté, co jsem z ní vypil doušek: ty, kdo máš devadesát čtyři let, osmdesát osm z nich jsi prožil a šest z nich jsi po smrti, dá se tedy říct, že máš jistou zkušenost jak ze života, tak ze světa mrtvých – jak se to dělá, když jdeš s nějakou osobou, co se ti líbí, do kina? Díval jsem se přímo na jeho fotku, jen tak tak osvětlovanou lampičkou. Svítil měsíc, co připomínal nikam nevedoucí klíčovou dírku s donekonečna se rozpínajícím nebem, a tahle tma se svítilníčkama mrtvých byla plná narozeninových svíček sebraných odevšad, což tomu dodávalo komický rozměr. Divnější než školní aula, než autobus, co jede do školy, než člověk, který skončí v nějaké firmě, aby pracoval. Můj děda měl na fotce něco kolem padesáti let a vlasy napomádované brilantinou se ztraceným pohledem do hřbitova. Dopil jsem první láhev, hodil do sebe druhou a opět se mi zachtělo 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268050