98
i va n a
a n d r e w s
•
z e p t e j
s e
m o ř e
Zaváhala. Co má odpovědět? Vůbec nic ji nenapadlo, tak se jen zeptala na to, jak dopadl s nohou. „Dobře. Zítra mám být ještě opatrný, ale pak už ji mohu normálně zatěžovat,“ dozvěděla se. „Sophie?“ „Ano?“ „Já… no, vlastně jsem ti chtěl popřát dobrou noc. A taky jsem ti chtěl… moc pro mě znamenáš,“ odmlčel se. Co se to s ním děje? Nedokáže mluvit nebo co? S dívkami to vždycky uměl, a teď? Zakroutil hlavou. V telefonu bylo ticho. „Sophie? Jsi tam?“ „Ano, jsem. Taky ti přeju dobrou noc. A taky pro mě moc znamenáš,“ vydechla a rychle ukončila hovor. Přejela si hřbetem ruky přes čelo a oči se jí naplnily slzami. No tak, nebul, jsi jak malá holka, okřikla se a rázně si otřela tváře. Vyběhla ven z domku a zhluboka se nadechla. Po včerejších mracích nebylo ani památky. Noční obloha byla úplně jasná a poblikávala miliony hvězd. „Miluji tě,“ zašeptala a vztáhla ruce k měsíci, který se právě vyhoupl nad piniový háj, aby mu poslala vzdušný polibek. Martin roztáhl v pokoji závěsy. Zářící měsíc svítil přímo do jeho okna. „Zamiloval jsem se do tebe, Sophie,“ zachraptěl Martin a dlouho se díval tím směrem, kde tušil domek U mořské víly. * * * „Jen pomalu, tati. Ta žebra tě musí hrozně bolet,“ nabádal otce k opatrnosti Martin, když ho vedl k posteli v hotelovém pokoji. „To mi povídej,“ vydechl William Barton a zašklebil se bolestí. „Jsem rád, že už si můžu zase lehnout. Taky jsi nemusel vjet do každého výmolu po cestě!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267970