„Proč mě sem taháš?“ „Musíme si promluvit.“ „Tady?“ Nic ji tu nemohlo rozptylovat — ani postel, na kterou by si lehla, ani televize, po které by pokukovala, ani látky, kterých by se dotýkala. „Posaď se.“ Zašklebila se, ale poslechla. „Kdy jsi Femiho viděla naposledy?“ „Cože?! Dobře víš, kdy jsem —“ „Ayoolo, musíme se na tyhle otázky připravit.“ Vykulila oči, pak se usmála. Opřela se. „Neopírej se, ať nepůsobíš moc uvolněně. I nevinný bude nervózní. Proč jsi ho zabila?“ Přestane se usmívat. „Na tohle se vážně budou ptát?“ „Můžou tě chtít nachytat.“ „Já ho nezabila,“ odpoví a dívá se mi zpříma do očí.
A
no, teď si vzpomínám, že poučovat ji, aby udržova‑ la oční kontakt, nebylo potřeba. Ayoola je v tomhle
profík.
Mladší policista zčervená. „Jak dlouho jste spolu chodili,
ma?“ „Měsíc.“ „To není moc.“ Ayoola neodpoví a já jsem na ni pyšná. „Ale chtěl se s váma rozejít?“ „Mmhmm.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267946