Herta postavila na čaj a z kredence vytáhla sváteční šálky. „Nemám žádné sušenky,“ omluvila se. „Kdybych to věděla, něco bych připravila.“ „Máme přece marmeládu,“ navrhl Joseph nápomocně. „A chléb. Herta ho peče výborný.“ Daly jsme si tedy chléb s marmeládou, jako si dávají děti ke svačině. Nikdy předtím jsme spolu nejedly mimo jídelnu. Jestlipak moje společnice taky přemýšlejí o jedu, kdykoli si přiblíží jídlo k ústům? Jídlem se bojuje proti smrti, říkávala moje matka, ale teprve až v Krausendorfu mi to připadalo pravdivé. Sotva Leni dojedla první krajíc, olízla si prst a vzala si další. „Tobě opravdu chutná, co?“ zahihňala se Elfriede. Leni zrudla, načež se rozesmála i Herta. Nesmála se už celé měsíce. Ulla se nemohla dočkat, až mě začne česat. Zvedla se od stolu, zatímco se z jejího šálku ještě kouřilo, a požádala Hertu o lavor s trochou vody. Poté si mi stoupla za záda a rukama mi navlhčila vlasy. „To studí!“ vyjekla jsem. „Ale no tak, nepřeháněj,“ odbyla mě a začala mi s pinetkami mezi rty natáčet jeden pramen za druhým na natáčky, z nichž některé byly širší než ostatní. Sem tam jsem zaklonila hlavu, abych se na ni podívala – tvářila se velmi vážně –, a ona mi ji tlačila zase dopředu se slovy: „Nech mě pracovat.“ V době, kdy jsem byla zasnoubená s Gregorem, jsem chodila ke kadeřnici jednou týdně. U večeře, na kterou mě pravidelně zval, jsem chtěla být prostě dokonalá. Zatímco kadeřnice kmitaly s kartáči a horkými kulmami v rukou kolem vlasů klientek, bylo snadné povídat si s ženami uvězněnými v zrcadle přede mnou. To, že jsme se navzájem viděly zohyzděné sponkami, vlásenkami, s odhaleným vysokým čelem, nebo naopak s půlkou obličeje zakrytou závojem pramenů hozených dopředu, nám dodávalo odvahu mluvit o čemkoli. Vdané ženy vyprávěly o kompromisech, které vyžaduje manželství. Já jsem básnila o tom, jak jsem láskou celá omámená. Jedna paní, už trochu v letech, mi tehdy řekla: Drahoušku, nechci malovat čerta na zeď, ale připrav se na to, že nic netrvá věčně. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267828