Ante, bleskne mi hlavou. Vždyť jsem mu přece říkal, že se tady v Opatii zdržím týden a potom hned jedu k němu. Co se děje? Tak přemýšlím cestou k recepci. Hotelová hala je plná izbeglic – bosenských žen a dětí, prchajících před válkou. Člověku připadá až nepatřičné, že se tu promenuje v nažehlené košili a saku s kravatou. Otvírám dveře kabiny a zvedám sluchátko. „Haló, Ilja, jsi tam Ante? Co se děje?“ „Haló, tady Ante. Ano… ano, slyším tě. Iljo, tady se stalo něco otřesnýho… oni asi unesli dvě mladý holky. Jedna je Češka, tam od vás. Já jsem našim říkal, že dojedeš. Iljo, chtěl bych tě poprosit, přijeď prosím sem. Chci co nejdřív vyslechnout rodiče. Potřebuju tvou pomoc.“ Rukou zakryji sluchátko a krátce vydechnu. „To víš, že přijedu. Hned ráno to hasím k tobě. Počítám, že do oběda bych to k vám mohl stihnout. Jsi u sebe? Doma?“ „Jo, přijel jsem domů akorát na otočku,“ říká Ante. „Počkám tu na tebe. Necháš si u nás auto a nějaký věci. Vyjedeme po obědě. Zatím se měj a nashle. A dík.“ Ante zavěsil a já se vydal zpět na terasu, bohatší o jeden námět k přemýšlení. Zřejmě půjde o velmi vážnou věc, to je jasné. Stručné sdělení, že musím brzy ráno odjet, přítomné přátele zaskočilo, snad i zarmoutilo, nicméně vše bylo postupně chápáno jako neodvratitelný fakt a dobrá zábava pokračovala dál. * 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267588