Mezopotámie (Ukázka, strana 99)

vody. Nebo čehokoliv. „Deset sil je bán. Šest bánů je bariga. Čtyři barigy jsou gursaggal. Pět barig je gur. Deset královských gurů je dvanáct našich bez dvou barig.“ „Já bych si to potřebovala napsat,“ přiznala nešťastně Bára. „Napsat?“ užasl Gišnimbar. „No takhle rychle si to nezapamatuju!“ bránila se Bára, protože si myslela, že ji Gišnimbar pokládá za blbečka. Ale Gišnimbar žasl nad něčím jiným. „Ty umíš psát?“ „No... ano. Trochu,“ dodala raději, aby nezpůsobila nějaký poprask, protože Gišnimbarovi lezly oči z důlků. „To musím vidět. Pojď!“ vyskočil a vedl Báru do písařské dílny. Bára vedle něj musela skoro běžet.

Gišnimbar zapálil olejový kahánek, protože už byla skoro tma, a podal Báře pisátko a nedotčenou tabulku. „Napiš něco.“ „Co?“ „Třeba svoje jméno.“ Bára začala psát. Psalo se jí špatně, protože v měkké hlíně nešlo dělat obloučky a ani čárka nebyla pořád stejně silná. Velmi rychle pochopila, proč tady vznikl klínopis. Jinak se do hlíny prostě psát nedalo. „Ukaž,“ otočil k sobě Gišnimbar Bářinu tabulku, když skončila. Chvíli na ni překvapeně hleděl. „Ty sis jen tak čmárala,“ zamračil se pak, že ho tahala za nos. „Neumíš psát.“ „Umím! Tohle je písmo!“ „Není. To jsou jen nějaké čárky.“ „Je to písmo, ale jiné.“ „Jaké jiné?“ smál se Gišnimbar. „Není jiné písmo. Je jen starší písmo, a to bych taky přečetl. Tohle žádné písmo není.

Jen ses vytahovala.“ „Tak jak bys ty napsal moje jméno?“ Gišnimbar vzal pisátko a vyvedl do měkké hlíny krásné klínky. „Barbartu. Tady to máš.“ „Co z toho je B?“ „Nic.“ „Jak – nic? Něco musí být b, když je to Barbartu.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267495

„Tohle je bar,“ ukázal Gišnimbar na dva klínky, které se křížem přetínaly. „Tohle je také bar.“ Opravdu se ten znak dvakrát opakoval. „A tohle je tu.“ Tu byla sice kratší slabika než bar, ale klínků ten znak tvořilo snad deset. Pěkná změť. „A já mám: b, a, r, b, a, r, t, u,“ ukazovala Bára na svoje písmenka. „Vůbec to nevypadá jako písmo,“ odmítal na teorii jiného písma přistoupit Gišnimbar. „Jsou to jen nějaké... ornamenty.“ „Tak si to mysli,“ ušklíbla se Bára. Když se pokoušela vysvětlit latinku Neferibovi v Egyptě, sice mu to připadalo uhozené, ale aspoň jí věřil, že je to písmo. Počkej, já ti jednou ukážu, že je to opravdové písmo, pomyslela si na Gišnimbarovu adresu. A jen tak mimoděk jí prolétlo hlavou: Přikaž o mně: Ať mi Gišnimbar uvěří, že umím psát!

Kdyby tehdy tušila, za jakých okolností o své gramotnosti Gišnimbara přesvědčí, a kdyby si později na tuhle bezděčnou modlitbičku vzpomněla, začala by věřit tomu, že s mezopotámskými bohy není radno si zahrávat.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267495

Kapitola 12 „Zítra bude úplněk,“ poznamenal Gišnimbar s pohledem upřeným k noční obloze.

Měsíc neboli Nanna neboli Sín se zvolna šplhal po tmavnoucí obloze. Nad obzorem hořely červánky, slunce – tedy Utu nebo v řeči dumu-kiuri Šamaš – před ním ještě nestačilo utéct.

Bárou projelo leknutí jako elektrický proud. Šepétu-pecútu přece říkala Encheduanně, že v den, na který připadne úplněk, se v domě Émarurově odehraje něco, co by mohlo velekněžku ohrozit... Takže to bude zítra! Nebo dnes večer. Protože tady den začíná večerem, ne až o půlnoci. „Nevíš, kdo je Émaruru?“ zeptala se jakoby mimochodem.

Seděli jako obvykle za skladem vlny. Vídali se tu skoro každý druhý den a Bára měla silné podezření, že Tilhar Gišnimbara poprosil, aby se jí věnoval, protože Gišnimbar jí pořád něco vysvětloval. Nebo prostě Gišnimbarovi dělalo dobře ji poučovat. Ale protože uměl poutavě vyprávět i o tak obyčejných věcech, jako jsou měsíce v roce, poslouchala ho Bára ráda. „Neznám ho osobně, patří ke zdejší honoraci, ale slyšel jsem o něm,“ připustil Gišnimbar. „Je z hodně starobylého rodu, jeho předkové prý žili v Urimu už v dobách, kdy království po potopě znovu sestoupilo z nebes.“ Království, jak už Bára věděla, chápali zdejší lidé skoro jako nějakou nadpřirozenou bytost. Království sestupovalo z nebes a usazovalo se tam, kde si ono zvolilo. Původně to byla Kiš, a proto bývala Kiš vždycky nejváženějším městem – a nějak byla dosud, i po tom, jak s ní Narám-Sín zatočil. Když o sobě nějaký vládce chtěl říct, že je vládcem veškerenstva, celého světa, řekl prostě, že je králem Kiše, i když tam nikdy nevládl. Království se stěhovalo, jak se mu ráčilo, tu se usadilo v Unugu, tu jinde, a když přišla potopa, zase se vzneslo 100 Ukázka elektronické knihy