Carter se uvelebí za tmavě šedým stolem a zapne počítač. Abych získala jeho pozornost, odkašlu si. „Po-potřebuju si vzít několik dnů volna, Cartere.“ Zírá na obrazovku. „Teď na to není vhodná doba, Blairová. Běží poslední týdny soutěže. Vždyť to přece víš.“ Sepnu zpocené ruce. „Cartere, neměla jsem dovolenou od… vlastně už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy měla opravdovou dovolenou — takovou, která nezahrnuje konferenci realitních makléřů nebo obhlídku nemovitosti.“ Ve skutečnosti si však vzpomínám. Naposledy jsme s Brianem vzali holky do Londýna. Objednala jsem ten zájezd dva dny poté, co jsem se dozvěděla, že má Brian poměr se svou novou anestezioložkou Lydií. Byla jsem odhodlaná zachránit naši rodinu a věřila jsem, že prostě jen potřebujeme strávit nějaký čas pohromadě. Jenže Brian chtěl být sám. Utíkal do hospod nebo muzeí a odmítal se účastnit výprav, které si vybraly naše desetileté dcery — třeba do muzea Madame Tussaud nebo London Dungeon. Po dovolené jsem z jeho účtu za telefon pochopila, že kdykoli byl sám, volal do Států své přítelkyni. I když jsem se snažila kvůli dcerám působit šťastně, jako památka na výlet mi zůstala ošklivá jizva na duši. Další týden jsem se zotavovala na ostrově u Katie a dala se dohromady. Od té doby jsem si nedopřála jinou dovolenou než občasný prodloužený víkend v našem domě v zálivu. „Potřebuju tě tady. Potřebuju, abys dělala to, co umíš nejlíp — prodávala nemovitosti.“ „Jde o moji dceru. Musím pro ni zajet. Je s mojí sestrou v Michiganu. Bude to jen krátký výlet.“ Je zvláštní, že bojuju o možnost navštívit ostrov, kterému jsem se až dosud ze všech sil vyhýbala. „Zvládne to Allison?“ Své asistentce Allison tajně přezdívám Altoid podle extra silných mentolových bonbonů, které vždycky byly na můj vkus až 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267477