Na startu mi zkontrolovali, jestli jsem správně ustrojen, zapnutý oblek, rukavice, potom masku a ještě tlak v láhvi – tehdy se ten závod běhal s aktivním dýchacím přístrojem. Stojím na startu. Výstřel a běžím. Na sobě výstroj vážící přes dvacet kilo. Vnímám svůj dech, vzduch, který prochází plicní automatikou. Rytmicky se opakující nádech–výdech. Po pár vteřinách při první disciplíně roztahování hadic mi dochází, že to nebude žádná sranda. Disciplíny zvládám, ale je to dřina, figurína má osmdesát kilo, barel s vodou dvacet, bariéra dva metry. Jsem šíleně udýchaný. Cestou ke schodům se snažím trochu vydýchat. Mám je v plánu vyběhnout. Jsem v přízemí budovy, běžím chodbou a konečně vidím schody. Poslední disciplína. Ze začátku opravdu zkouším běžet, mám pocit, že za každou zatáčkou už musí být cíl, ale když vidím cedulku, která ohlašuje osmé patro, podlomí se mi kolena. Už neběžím, jdu. V patnáctém patře už jdu jen silou vůle. Srdce mi buší až v krku. Můj dech je jen nepřetržité sípání. To, že jsem se hned v cíli nepozvracel, je mi dodnes záhadou. Svůj první závod jsem dokončil s časem čtyři minuty dvacet čtyři vteřin… To jsem se ale dozvěděl asi až po hodině, protože zhruba tak dlouho mi trvalo, než jsem byl schopný dostat se výtahem ze sedmnáctého patra zpátky dolů. Proč mi ta samá trasa v opačném směru trvala déle než hodinu i s použitím výtahu? Protože za cílovou páskou, po dopadnutí přímo na obličej, jsem se snažil doplazit na toaletu. Tam jsem se zhruba půl hodiny pokoušel postavit na nohy, které jsem necítil. Nohy jako by nebyly. Zhruba po půl hodině se mi to pomocí umyvadla, kliky u dveří, stěny, záchodové
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267346