„Děs,“ šeptl. „Nemůžeš se tady takhle zašívat.“ „A co mám asi dělat?“ protáhl stylem rozmazleného děcka. „Nevím, ale to, že nevytáhneš paty, těm lidem rozhodně život nevrátí, takže...“ pokrčil rameny a nechal tu větu schválně viset ve vzduchu. „Četl si ten článek?“ zeptal se ho Viktor. „Jo,“ přiznal. „Ale stojím si za tím, co jsem řekl už na místě. Ty za to nemůžeš.“ Viktor dlouho mlčel. „Máš pravdu,“ hlesl pak. „Je to pět let, do háje. Strašná doba. Jenže ty okolnosti...“ „Co tvoje amnézie?“ zeptal se Adrian, když už o tom sám začal. „Nějaký nový vzpomínky? Třeba na Moniku?“ Skousl si ret a zavrtěl hlavou. „Skoro se bojím vzpomínat,“ přiznal. „Ale Viktore, někdo ji zavraždil,“ snažil se mu jemně připomenout. „Co když v tvých vzpomínkách je ten, kdo to udělal?“ Zamračil se a vstal. Začal přecházet po místnosti. „Já ti nevím, Adriane... teď, když je má mysl víc otevřená, říkám si... co když to byl vážně Jarko Ambrús?“ „Myslíš?“ „On za ní chodil,“ zašeptal. „Aby ne, byla kus a on přece jen trochu zpomalenej. Dělal jí návrhy, aby s tím přestala a byla s ním. Myslim, že patřil mezi ty případy, kdy se jeden fakt zblázní do blbý šlapky, ale moc pádných důvodů k tomu nemá, kromě toho jednoho.“ „To bylo před pěti lety,“ poznamenal Adrian suše. Jenže pak si vzpomněl, co říkal jeho otec. Že Jarko chodil k Lípě, kde Moniku 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267333