představovalo by to pro všechny generace rodiny De Santisových cestu k záchraně, jakousi odvetu za všechna příkoří. Nakonec si máma ztěžka oddechla a posbírala ze země košíky, které splétala ze zbytků slámy. Skláněla se nad svýma vrásčitýma rukama, které vypadaly jako uschlé větvičky, a vyhýbala se pohledům do obličejů kmotřiček, protože věděla, že v každém z nich by vyčetla něco, co by jí do očí vehnalo slzy. Kmotry se stahovaly do sebe, ve tvářích měly výraz cizoty a lhostejnosti. Po dvou týdnech přišel tátův rozsudek. Byl téměř čas oběda, doma byli i Giuseppe a Vincenzo. Ten se chlubil, jak skvěle mu jde mytí nádobí. „Za měsíc si koupím skútr. Tentokrát je to jistý,“ říkal si pro sebe. Hlavu měl skloněnou a ruce na stole. Giuseppe se jen smál, protože i když byl starší, po skútru nikdy netoužil, nevěděl, co by si s ním počal. Raději chodil pěšky. Máma vařila a občas pronesla nějakou poznámku. Když dorazil táta, sesunul se na židli a najednou vypadal, že zestárl o sto let. „Nalej mi víno, Terè. Pořádně silný.“ Máma si dělala starosti. Asi se bála dalšího výlevu zlosti. Poslední týden byl obzvláště nervózní. Peněz jsme měli málo. Během večerů, kdy nevyplouval na moře, je s mámou dokolečka přepočítávali. A když se objevila nějaká lira navíc, řval na ni, že je pitomá. „Co jsem si to vzal za ženskou? Chudinku, která neumí spočítat ani pár lir!“ Slyšela jsem je až do pokoje. Potila jsem se, převalovala jsem se na posteli, v duchu jsem počítala s mámou. „Mami, nepopleť to. Po dvacet dvojce je dvacet trojka, pokračuj, jde ti to dobře.“ Ještě dnes si i po všech těch letech pamatuju, jakou něhu ve mně vzbuzovala představa mojí mámy, jak tam sedí celá napjatá a snaží se soustředit, její odvaha vypořádat se s číselnými operacemi, její slabost před otcem, který se vedle ní cítil silný a vzdělaný.
109 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267199