jak nebýt kluk vypadá to, že to ho jenom podněcuje k tomu, aby byl ješ tě ukecanější a protivnější. Když se nedívám, kreslí mi po ruce. Snažím se nevšímat si toho, ale pokud ho ignoruju moc dlouho, povede se mu kresbičku dokončit a pak mám na ruce třeba hákenkrajc. Ještě jsem úplně nevstřebal in formace o tom, co všechno nacisti provedli, ale už chápu, že hákový kříž na ruce nevypadá moc dobře. Billingham povýšil otravování na novou úroveň — Tellis by mi tam nej spíš nakreslil akorát péro nebo kozy. S Tellisem jsem věděl, na čem jsem — jenže ten teď chodí na Gartree. Carla Billinghama vídám dost často, protože se řídím podivným pravidlem, že člověk by měl trávit čas s tím, s kým sedí v lavici. O dopolední přestávce většina kluků z 1. B pobíhá po chodbě a sleduje, jak žáci z nejvyšších roč níků předvádí mizerný breakdance. Carl Billingham zvlá dá docela obstojnou „housenku“, která mu na chvíli zajistí zdráhavé uznání ostatních, ale pak se přidá k nám a stejně jako my především tupě civí na to, jak se starší kluci zkou ší točit na hlavě. Děláme to tak každé dopoledne. Nevíme proč. Jeden kluk si nahrál z rádia na kazetu Top 40 a některé písničky se k breakdance hodí víc než jiné. Tak třeba I Feel For You americké zpěvačky Chaky Khanové podle všeho fun guje daleko lépe než No More Lonely Nights Paula McCart neyho. Někteří kluci ovšem klidně pokračují v tanci, jako by ten rozdíl vůbec neslyšeli. Člověk nemůže přestat jen proto, že hraje špatná muzika — to by bylo podezřelé. Bráchové reagují na můj nový status žáka Gymnázia králov ny Alžběty téměř tak dobře, jak jsem čekal — to znamená, že Marka to potěšilo a je hrdý a Andrew to bere jako osobní urážku. Obecně vzato se vztahy mezi Markem (sedmnáct), Andrewem (šestnáct) a mnou (jedenáct) dost podobají groteskám s Tomem a Jerrym. Kocour Tom (Andrew) honí
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267190
Kluci se nebojí myšáka Jerryho (mě) po baráku, dokud se nečekaně nezjeví buldok Spike (Mark) a jednu Tomovi nevrazí. Jednou odpoledne si natrhám krajíc chleba na pět kousků a mažu si na ně máslo rovnou z ledničky. Andrew je z toho celý paf. „Tak von chodí na gympl a ani si neumí namazat chleba!“ Mám chuť poznamenat, že mazat chleba nás ve škole neučí a že ještě v srpnu ho podobné věci neštvaly, přestože jsem byl naprosto stejné střevo — ale neudělám to. Andrew zůstane mého duchaplného šlehu ušetřen, protože a) zas tak duchaplný nejsem a b) pořád je o kus větší a člověk nikdy neví, co ho popadne. Nikdy by mi neublížil, ale jeho „drsných pohledů“ se radši vyvaruju. Když sedím v kuchyni u stolu, nemůže navíc nikdy projít kolem, aniž by mi poklepal na hlavu. Někdy poklepe jen úplně zlehka, ale na druhou stranu mi taky dokáže zamáčknout obličej do misky s ovesnými vločkami. Většinou spolu vycházíme docela dobře a já se těším na úterní odpoledne, kdy u bráchů v pokoji na přenosné černobílé televizi společně sledujeme japonské seriály — Opičáka nebo Vodní hranici. Na své straně pokoje míval Andrew velký plakát skupiny Abba postávající před vrtulníkem, ale vyměnil ho za snímek punkera Sida Viciouse, který se zdaleka netváří tak přívětivě. Na zdi také visí nákres muže ve spodním prádle s přehledným označením zranitelných míst, na která by se měly zaměřit údery v karate. Když skončí Opičák, Andrew se na mě obvykle obrátí a řekne: „Čas na výýýýprask!“ Chvíli spolu jen tak naoko bojujeme, což většinou skončí tím, že se praštím do hlavy o prádelník a snažím se nebrečet. Z občasných ran do hlavy si nic nedělám, ale fakt, že chodím na gymnázium, mě bude pronásledovat jak osina v prdeli. „Ani si neumí namazat chleba!“ je teprve začátek nekonečného seriálu. Bude se jmenovat Chytrý kluci
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267190
jak nebýt kluk nemaj kouska zdravýho rozumu. Hlavní roli v něm bude hrát Andrew, ale krom něj tam bude ještě spousta vedlejších postav. Tak třeba táta (který podle všeho zapomněl, že chodil na stejnou školu), taky Derek, babička, děda John, kolegové na brigádách, různé máminy kamarádky, a dokonce i máma. Ti všichni v různých epizodách posílí bohaté obsazení. Zvyk dělat si srandu z chytrých kluků, protože jsou nepraktičtí, je součástí širšího problému. Způsob, jakým lidé vnímají chlapce ve vztahu ke vzdělání, je totiž poněkud rozpolcený. Celou základní školu jsme si ten stereotyp uvědomovali: „Kluci jsou prostě takoví.“ Nedokážeme v klidu posedět, jsme hlasití, drzí, neukáznění a v jednom kuse vyrušujeme, máme „moc testosteronu“, takže se nedokážeme soustředit, na rozdíl od děvčat neradi čteme a jsme šťastnější s mičudou než s knížkou. Je nejspíš docela pravděpodobné, že tohle přesvědčení ovlivňuje i celé další studium. Někteří chlapci zmíněným očekáváním řádně dostojí a ještě v patnácti mají za to, že mužnost a studium prostě nejdou dohromady a čtení je v podstatě pro teplouše. Dokonce i na Gymnáziu královny Alžběty, kde do nás neustále hustili, že jsme senzační a máme ohromnou kliku, museli třídní premianti používat odlišné vysvětlení podle toho, jestli šlo o kluky, nebo o holky. Když holky někdo obvinil z toho, že jsou inteligentní, čekalo se, že nad tím mávnou rukou a všechno svedou na svou píli a pracovitost. A když naopak někdo nařkl z nezvyklé píle kluky, měli podle očekávání přijít s vysvětlením, že vlastně všechno dělají na poslední chvíli a tenhle předmět jim jenom čirou náhodou prostě jde. Pokud se člověk moc nesnaží, je to v pohodě. Jakmile se z něj vyklube bábovka a šprt, v pohodě to být přestává.
98 Ukázka elektronické knihy