Dva hrobaři
vykonával funkci nejvyšší – vládl nad životem a smrtí. Jakmile do Sobiboru přijel transport s tisícem lidí, právě strážní, v krví zbrocených botách a s obnaženými bodáky v rukou, bili a tlačili vězně k plynovým komorám. Dokázaná příslušnost Demjanjuka k této skupině nacistických vrahů jej tak činí vinným z genocidy.70 Ale vraťme se nyní k Elijahu Rosenbergovi. Jak jsem napsal výše, jeho poštovní adresu jsem získal někdy v roce 2003. Poslal jsem mu na ni dlouhý dopis, v němž jsem se dotazoval právě na „Ivana Hrozného“. Zakrátko jsem dostal odpověď, která obsahovala i Rosenbergovo telefonní číslo. Touha po tom slyšet někoho takového, kdo pracoval u plynových komor, mne popohnala kupředu a já se odhodlal zvednout sluchátko. Vzrušeně jsem očekával, kdo se ozve. Byla to žena, která ke mně promluvila ivritem.71 Naštěstí jsem ovládal základy této řeči, a tak jsem jí vysvětlil, že bych rád hovořil s Eli Rosenbergem z Treblinky. Po rezolutním „rega“ (moment), jsem se ocitl v horečném očekávání. Nakonec jsem jej slyšel. Byl to on! „Svatý“, jak jej kdysi přezdívali ti, s nimiž utíkal z Treblinky. Upřímně řečeno, Eli na mě udělal hned zpočátku výborný dojem. Hovořil pro mě srozumitelnější polštinou, než tomu bylo v případě telefonických rozhovorů se Samuelem Willenbergem, přestože u něj doma se polsky nemluvilo, jak jsem se ostatně mohl přesvědčit už podle řeči jeho manželky. Rychle jsem mu vysvětlil, kdo jsem a že mi poslal telefonní číslo. A vzápětí už jsme byli v živém rozhovoru. Rosenbergovo líčení událostí z Totenlageru na mě působilo neobyčejně sugestivně. BLATT, Thomas (Toivi), Sobibor: Zapomniane powstanie, Włodawa 2003, s. 144–146. 71) Moderní forma hebrejštiny a oficiální jazyk Izraele. 70)
– 97 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266949
Poslední z táborů smrti
Nikdy nezapomenu na jeho vyprávění o malé dívence, která začala po zhasnutí světla v plynové komoře křičet: „Mami, maminko, kde jsi, je tma, tma!“ Nejprve jsem se jej vyptával na tři staré plynové komory, které mne velice zajímaly. Na Treblince mě totiž výzkumně nejvíce přitahovala první fáze jejího fungování, kdy jí dominovaly právě staré komory smrti. Rosenberg mi vysvětlil, že komory měly padací dveře pro vytahování těl na rampu. Ujišťoval se, zda rozumím pojmu „klapy“, tj. poklopy, přesněji řečeno chlopně, jak tyto dveře nazýval. Také mi sdělil významnou, a pro mě do té doby neznámou skutečnost o jakémsi okénku z nerozbitného skla, které se nacházelo ve stropě starých komor, nazývaných jím malé komory. Vysvětlil, že toto okénko se nikdy neotevíralo, kromě jedné výjimky, kdy byla do malé komory nahnána skupinka asi třiceti vysídlenců z Grodna, kteří jako jediní zůstali po masakru během potlačování dílčí vzpoury naživu. SS je za trest zavřeli do komory. Rosenberg mi vylíčil: „To malé okénko otevřeli, poprvé, nikdy předtím se neotevíralo. Na střechu si vylezl jeden Ukrajinec. Nevím to jistě, ale myslím si, že to byl ten Ivan. Podali mu nádobu s chlórem… víte, co tím myslím… s chlórem. A obsah nalili okénkem dovnitř na ty nahé lidi. Jejich kůže se začala vařit, doslova vařit. Ti lidé tam umírali ve strašných mukách.“ Také mi několikrát opakoval, že palivo, kterým byly poháněny motory produkující smrtonosné zplodiny, byla ropa, jakoby surová ropa.72 Rosenberg se často zmiňoval o „Ivanu Hrozném“. Když jsem se jej ptal, odkdy byl Ivan v Treblince, odpověděl: „Někdy od října [1942 – pozn. M. CH.], protože když jsem přiZ telefonického rozhovoru mezi autorem a Elijahu Rosenbergem z roku 2003. 72)
– 98 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266949
Dva hrobaři
jel do Treblinky já, ještě tam nebyl. Tehdy tam měl plynování na starost Bagermeister Schmidt. Vždycky seděl v bagru a doloval hroby. Odbíhal, jen aby spustil plynování a aby dal povel k otevření chlopní, když nabyl dojmu, že jsou všichni uvnitř mrtví. To pak říkal: ‚Jetzt alles schläft.‘ Ivan přijel osobním vagonem s jedním z říjnových transportů Židů, kteří přijeli v dobytčácích.“
Bagermeister Fritz Schmidt.
Bagr v Totenlageru.
Nemohl jsem se nezeptat na to, co mě vždycky zajímalo. Věděl jsem, že pouze v Treblince nebyly zbourány staré plynové komory, které v Bełżecu a Sobiboru musely ustoupit novým, efektivnějším komorám. Ty byly v Treblince také, nikoli však na úkor těch starých. Nabízela se tedy otázka, zda někdy došlo k tomu, aby fungovaly všechny komory současně, tj. nové i staré komory. Úhrnem by tak mohlo být využito až třinácti plynových komor. Rosenberg mě upozornil, že „v historii Treblinky použili velké i malé plynové komory naráz jen jednou. To měli SS nějakou slavnost. Znovuobnovením provozu sta– 99 – Ukázka elektronické knihy