ní vydali, do noci by se s ní hádali a on by nemohl jít za Ahmedem. A navíc by táta s mámou ještě dlouho potom dávali bedlivý pozor, kdo se v noci plíží po domě. Každopádně bude lepší, když mu Claire bude dlužit laskavost, než aby si ji poštval proti sobě. Max pro Ahmeda v kuchyni namazal sendvič arašídovým máslem a marmeládou a tiše se pro sebe pochechtával – kolik tajemství tenhle dům skrývá? Kolik dětí se tady v noci potlouká? Bylo mu rodičů, kteří o tomhle skrytém bláznivém vesmíru kolem sebe neměli ani ponětí, skoro líto. Max s veselou náladou zaklepal na dvířka. A jako by to bylo nakažlivé, i Ahmed se usmíval, když mu přišel otevřít. Max rozevřel plátěnou tašku. „Banány, arašídové máslo a marmeláda, dvě knížky…“ Ale než stačil výčet dokončit, zaslechl shora mámin výkřik. „Panebože!“ Ahmedovi zmizel úsměv z tváře. Max mu vrazil tašku do ruky. Vyběhl do chodby a Ahmed za ním zavřel dveře. Po špičkách a se sevřeným žaludkem vystoupal po schodech do přízemí. Že by se něco stalo Claire? Představil si, že ji někdo přepadl a zbil. Ale hned se z temných úvah vytrhl. Odešla teprve před deseti minutami. Bylo nepravděpodobné, že by se tak rychle dostala do problémů – ledaže by šlo o něco jiného. Máma byla schopná takhle ječet už jen proto, že Claire není ve svém pokoji. Max popadl v kuchyni banán a uháněl nahoru a tentokrát mu ani nevadilo, jaký přitom dělá rámus. „Co se stalo?“ vtrhl do pokoje rodičů. Oba seděli na posteli, měli rozsvíceno a dívali se do mobilů. „Pššt!“ zašeptala máma. „Vzbudíš Claire.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266811