novoanglických námořníků, že by jeho ústy klidně mohl promlouvat kapitán nějaké rybářské lodi. Jediné, z čeho Meta poznala, že jde o hudebníka, přinejmenším po fyzické stránce, byl jeho uhlazený, jemný, a přece pevný stisk, když si potřásali rukou. „Vítejte,“ řekl s laskavým, dychtivým úsměvem, jakmile se usadili v hospodě jménem Konvikt, naproti budově, kde v dobách Železné opony měli čeští poskoci Sovětů sídlo Státní bezpečnosti a kde dosud sídlila policejní stanice. „Mandelbaum na vás pěl takovou chválu, až to znělo jako –“ „Ani mi to neříkejte,“ zasténala Meta. „Jako Devátá, Óda na radost.“ Načež Sam Kettle mocným tenorem bez zaváhání spustil slavné úvodní verše Beethovenova finále a doprovázel je bouchnutím do stolu na každou první dobu: „Freude, schöner Götterfunken, Tochter aus Elysium – jak jste to uhodla?“ Meta obrátila zrak ke stropu a zasmála se. „To je takový náš vtípek. Navedl vás, ať mi to takhle povíte, že jo?“ „Jistě. Vykládal, že jste pravá dcera Elysia a že musím udělat všechno, co bude v mých silách, abych vám pomohl, a… inu… Mandelbaumovo přání je mi rozkazem.“ „Děkuju, vážím si toho.“ „Zatím jsem nic neudělal. S díky počkejte, až pro vás něco udělám. Například, už jste obědvala?“ zeptal se. V obličeji mu živě pohrávaly roztomilé tiky – rychle mrkal a nevypočitatelně krčil nos. Kettle byl pravým opakem Kohouta. Nabídl jí cigaretu a ona zavrtěla hlavou. V životě nekouřila, ale když se po téhle zamlžené místnosti rozhlédla, viděla, že je tu zřejmě jediná. Zatímco jí Sam překládal jídelní lístek, uvědomila si, že ačkoli není vegetariánka, nic v dosavadním životě ji nemohlo připravit na masožravost téhle republiky. Vepřové krky, srnčí kýty, telecí kližky, polévka z hovězí
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266808