Principy dobré správy
jde o převody vlastnictví k veřejnému majetku, které proběhly v rozporu se zákonem a byly následně s určitým časovým odstupem zrušeny.221 Ani ve vyjádřeních stran se s principy dobré správy před ESLP zatím příliš nesetkáváme. Velmi ranou výjimku představuje vyjádření nizozemské vlády, která vysvětlovala (tehdy ještě Evropské komisi pro lidská práva), že délka soudního řízení byla mimo jiné způsobena i tím, že si v dané kauze holandské soudy konečně ujasnily do té doby spornou otázku, zda se principy dobré správy vztahují i na nakládání se státním majetkem.222 Jiným zajímavým příkladem z doby vcelku nedávné je případ Hardy & Maile proti Spojenému království.223 Zde britské soudy odmítly prominout stěžovatelům promeškání lhůty pro podání žaloby proti územnímu rozhodnutí a povolení k nakládání s nebezpečnými látkami pro zařízení umístěné na velšském pobřeží, v němž mělo docházet ke znovuzplyňování zkapalněného zemního plynu dováženého tankery po moři. V souladu s příslušným britským zákonem argumentovaly tím, že by prominutí lhůty bylo v daném případě nežádoucí z hlediska dobré správy (detrimental to good administration), přičemž ESLP dal v tomto ohledu britské vládě za pravdu. Přesvědčilo jej však jistě i to, že v rámci zjišťování, zda by se lhůta přece jen neměla prominout z důvodu ochrany veřejného zájmu, soudy v podstatě věcně přezkoumaly, nakolik důkladně se správní orgány zabývaly námitkami stěžovatelů týkajícími se bezpečnosti předmětného zařízení.224 Pokud bychom vyšli z doktrinálních názorů, podle nichž lze závěry rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, Soudního dvora EU či Ústavního soudu ČR, která se týkala záruk spravedlivého procesu před soudy, analogicky aplikovat na postupy orgánů veřejné správy, prostor pro využití judikatury jako neformálního zdroje principů dobré správy by se nám značně rozšířil. Neplatí to jistě bezvýhradně o všech rozhodnutích týkajících se spravedlivého procesu. Je např. nutno činit rozdíl mezi nestranností, která je nezbytným předpokladem každého procesu, v němž se jedná o autoritativní rozhodování o právech a povinnostech osob, a nezávislostí, která je sice jednou ze záruk nestrannosti, avšak lze ji požadovat pouze od soudů. Obsah řady jiných principů dobré správy lze nicméně jistě dotvářet za pomoci rozhodnutí, jež se zabývala procesem před soudy. Takové úvahy se ovšem mohou stát v konkrétním případě předmětem odborné kritiky. Při jejich analogické povaze lze platně namítat, že se zde nesrovnávají srovnatelné procesy. S ohledem na zaměření a plánovaný rozsah monografie jsem se proto rozhodl soustředit se při hledání judikatorních pramenů jen na ta rozhodnutí, kde předmětem 221
222
223
224
Srov. např. rozsudek ESLP ve věci Rysovskyy proti Ukrajině ze dne 20. 10. 2011, stížnost č. 29979/04, § 70–71. Rozhodnutí EKLP ve věci IKON Industriële Konsulenten in Marketing-Management B.V. and Martin SIMON proti Nizozemí ze dne 1. 7. 1992, stížnost č. 17240/90, § 43. Rozsudek ESLP ve věci Hardy & Maile proti Spojenému království ze dne 14. 2. 2012, stížnost č. 31965/07. Pro další stručné zmínky o dobré správě srov. např. rozsudky ESLP ve věcech J. L. proti Spojenému království ze dne 30. 9. 2014, stížnost č. 66387/10, § 14 (v rekapitulaci rozhodnutí britského správního soudu) či Azinas proti Kypru ze dne 28. 4. 2004, stížnost č. 56679/00, § 20 (v citaci rozhodnutí kyperského soudu).
84
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266789