Chlapec se najednou zastaví a poskakuje na místě. Nevi dím mu do obličeje, abych zjistil, jestli má radost, nebo je naopak nervózní z množství lidí. Když se na mě konečně podívá, řekl bych, že jde o kombinaci obojího. Lidé se otáčejí a my trochu poodstoupíme. Z batohu vyndám lahev s pitím a kelímky. Jednak by po tom trdelníku mohl mít skutečně žízeň, jednak nemůže zároveň poskakovat a pít. Prostě ho to lehce vrátí zpátky na zem. „Já si už nepřeju žádnej trdelník,“ oznámí mi poté dívka. V jejím podání tahle věta znamená pravý opak, jen je jí hloupé říct si o další. „Přeješ, ale koupím ti ho zase až příště.“ „Příště si ho moc přeju.“ „Já vím,“ odpovím. Pro případ, že by její příště bylo už za pět minut, rozhlédnu se po vchodu do metra. Blíží se Vánoce. Když pracujete s dětmi, blíží se zhruba už od září. S Vánoci se pojí mnohá klišé o splněných přáních. Netuším, co všechno si mé děti přejí. Ale zrovna u nich je důležitá ještě jedna věc – aby si nezapomněly přát.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266691