„Samozřejmě, však oni zachraňovali jeho Holešov,“ Žerotín kroutil hlavou, že to nestačí k tomu, aby ospravedlnil mučení nevinného člověka. Bítovský se tedy zamyslel a začal vyprávět vše, co věděl o Lobkovicovi a knězi Sarkanderovi: „První manželka Lobkovice byla Anna Eliška ze Salmu, která zemřela před pěti lety. Byla Luterského vyznání a v něm také vychovávala osm sirotků po svém bratrovi Vejkartovi ze Salmu na blízkém Tovačově. Zemřela roku 1615 ve 33 letech. Mezi osmi sirotky bylo také líbezné děvčátko, Anna Marie. Měla pouze 14 let, ale skoro padesátiletý Lobkovic ji chtěl za ženu, proto musel požádat církevní úřady o dispens. Aby ho dostal, musel se církvi zavděčit, a proto zahájil násilnou rekatolizaci na svém panství a nevěsta byla donucena přestoupit na katolickou víru. Lobkovic si pozval do Holešova jezuity a předal jim k dispozici farní kostel. Poručil všem obyvatelům, aby tam chodili na kázání. Neposlušní sousedé byli trestáni vězením a pokutami.“ Žerotín jej vyrušil, také si dával dohromady mozaiku událostí, které následovaly: To byli ti jezuité, kteří najali bandu hrdlořezů, aby pobili naše lidi, kteří uměli pracovat s bratrskou tiskárnou v Kralicích. Tenkrát jsme je tam s Tamfeldem pobili, ale praví viníci již byli v Rakousku a nemělo cenu se s nimi zabývat. Bylo mi divné, proč Lobkovicovi vadí moje tiskárna? A to ti nenávistní jezuité jej popichovali. Správce bratrského sboru musel z Holešova odejít a našel azyl u Komenského ve Fulneku. Farní kostel holešovský byl postoupen novému katolickému faráři, Janu Sarkanderovi. To od 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266676
bratra Komenského vím o všem, co se v Holešově dělo, ještě dávno před tím vaším povstáním.“ Bítovský ožil: „Ano, ano. Sarkander není tak nevinný jak se tváří. V Holešově se spojil s
jezuitou Drachovským, se
kterým
spolupracoval na mučení tvrdohlavých kacířů, kteří nechtěli přestoupit na tu jejich pravou víru. Nechali vyrobit dubové sruby. Říká se jim kabáty. To proto, že ten, koho tam vstrčili, zůstal v poloze, že nemohl ani ležet, ani sedět, ani stát. Bylo to tak úzké, že člověk v tomto ‚domečku‘ zůstal tak sehnutý a zkřivený, s přihrblým hřbetem, jako by napolo visel, takže nebylo možné vydržet v této poloze déle než dvě nebo tři hodiny, protože žíly křehly, nohy i ruce se třásly. Každému to vzalo jeho sebevědomí. Ti otrlejší museli do této klece vstoupit několikrát, pokud neslíbili, že přestoupí na katolickou víru. Dokonce jsme zjistili, že o podobné přestupy na katolickou víru pomáhali i kardinálu Ditrichštějnovi na jeho panství v Chropyni.“ Žerotín pokyvoval hlavou: „Žijeme v těžké době a to, co dělají jedni, mnohdy jim oplácejí i druzí. Vše, co jste říkal, že se dělo těm lidem, je hrozné. Nestačí to však k tomu, abyste také mučili a případně i život vzali. Možná si ulehčíte svému svědomí, ale spravedlnosti jste nedocílil.“ Po jeho slovech nastalo v místnosti ticho. Bítovský nevěděl, co mu má na to říct. Tušil správně, že Karel ze Žerotína má pravdu. Co se stalo, se však již vzít zpátky nedá. Kněz Sarkander zemřel 17. března roku 1620 a byl v Olomouci pochován bez jakékoliv slávy. Tedy tajně.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266676
Povstalečtí předáci neměli žádný důkaz o zradě pana Lobkovice a museli ho propustit. Ladislav Velen ze Žerotína mu umožnil opustit Moravu a přimluvil se, aby mohl převzít své statky v Čechách. Pan Lobkovic, bývalý zemský hejtman, se na Moravu již nikdy nevrátil. Jen Karel starší ze Žerotína a Václav Bítovský z Bítova věděli, že byl nevinen. Pro Žerotína to byla jen epizoda v jeho životě bohatém na události významné i méně významné. Bítovský si však zatížil svědomí. Již nikdy, až do konce svého bouřlivého života, neměl klid. Sarkander se vždy přihlásil a doprovázel jej až do úplného konce.
100 Ukázka elektronické knihy