Reverend Carl se uchýlil ke svému obvyklému gestu a sepjal dlaně k sobě, jako by se snažil vyfouknout matraci. Nebo rozmáčknout nějaký měkký předmět. „Teď mě všichni poslouchejte. Přístup, který jsme zvolili, je sice trochu nekonvenční, možná i maličko radikální, ale přesto jsem si jist, že doktorka Jean McClellanová se pro tento úkol hodí nejlépe. Jak mnozí z vás vědí, její práce na léčení…“ — podíval se do svých poznámek, aby nespletl termín — „fluentní afázie, jinak známé jako Wernickeova afázie, byla průlo mová. Jistě, její výzkum byl dočasně pozastaven, dokud se vše neusadí, ale chtěl bych zde prohlásit…“ Musela jsem televizi vypnout. Ani trochu mě nezajímalo, co má reverend Carl na srdci. A nikdy mě to zajímat nebude. „Neudělám to,“ oznámila jsem Patrickovi. „Takže než půjdeš do práce, asi to reverendovi zavolej.“ „A co mu mám říct?“ Podívala jsem se na své zápěstí, nezatížené spáleninou ani stříbrným okovem. „Prostě mu řekni, že jsem to odmítla.“ „Jean. Prosím. Víš, co se stane, pokud nebudeš souhlasit.“ Možná za to mohl způsob, jakým to řekl. Možná pohled v jeho očích. Ten unavený, ubitý výraz, jaký nasadí štěně, když neposlechne a páníček ho potrestá. Možná jen zápach mléka a kávy, který podbarvoval jeho dech. Nebo možná kombinace všech těch tří skutečností dohromady, nevím, ale v tu chvíli, v domě, kde byly počaty všechny naše čtyři děti, jsem si uvědomila, že už ho nemiluju. Jestli jsem ho vůbec kdy milovala.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266584