Paul hladil o dvacet let mladší Hannu po krku, ale díval se přitom upřeně na mě, nespouštěl ze mě oči. Bylo to jako na divadle, bylo to neskutečně trapné a bylo to skutečné. Hanna zavřela oči. Taky jsem chtěla zavřít oči, ale nešlo to. A pak jsem to zpozorovala. Prosklenou stěnou domu. Tu podivnost. V zahradě se pohnul menší balvan. Pohnul se doleva, pak zase doprava, tam a zase zpět. To mě rozptýlilo a taky dost vylekalo. Copak už mně úplně hrabe? Chodí tady snad po zahradě kameny? říkala jsem si a uhnula pohledem jinam, na Hannin obraz hořících květin v rohu pokoje… Když jsem se do zahrady podívala znovu, došlo mi, že to není fata morgána. Ne. Byla to obrovská želva. Sunula se pomalu směrem k jezírku a petúniím. K zářivě žlutooranžovým petúniím, které Hanna dokázala tak nádherně, s citem a něhou namalovat. Druhý den ráno jsem konečně odletěla. Možná jsme s Hannou mluvily o počasí, možná o českých příbuzných, stesku, nejspíš o všem a o ničem. Měla jsem na ruce ten náramek a myslím, že jsem se s Paulem rozloučila formálně letmým polibkem a on mi popřál hezký let. Postávali na tucsonském letišti už zase jako strýček s tetičkou, drželi se kolem pasu, doširoka se usmívali a mávali, fotogenický stárnoucí pár z Arizony, přijeď brzo, zavolala Hanna, přijedu, odpověděla jsem a polkla naposledy suchý arizonský vzduch. Místo mexické trpaslice a jeptišky jsem letěla do Detroitu s rodinou íránského obchodníka s vínem. Z New Yorku
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266077
až do Prahy pak se starým mužem z Tel Avivu, fyzikem na penzi. Povídali jsme si o mracích, byl to skutečně starý muž, daleko starší než Paul — narozený v Petersburgu krátce po Říjnové revoluci. Jeho společnost mi byla příjemná. Vyprávěla jsem mu o Brodském, jehož básně jsem četla v Arizoně. „Tak vy znáte Brodského?“ zasnil se profesor fyziky, „tak vy ho máte taky ráda?“ Ano. Byla jsem v letadle doma. A brzy nato jsem přistála zpátky v Evropě. Uvítalo mě babí léto a absence barev na dosud neopravených domech z osmdesátých let. A taky absence želv na silnicích. Náramek jsem si sundala z ruky a schovala do šuplíku, nakonec jsem ho při stěhování vyhodila. Pár měsíců po návratu se mě všichni ptali, jak jsem se v té Arizoně vlastně měla. Pokaždé jsem odvyprávěla děje z amerických diáků, které jsem si pamatovala z rodinných sešlostí ve starém bytě: Grand Canyon, bazény, přepych mých amerických příbuzných, Hanniny abstraktní obrazy. To, co bylo uvnitř diáků, jsem si nechávala pro sebe. Zpomalila jsem se, narodily se mi děti. Vlastně jsem na Arizonu úplně zapomněla, nebo spíš po čase jsem ty tři letní týdny vymazala jako něco, co do mého života snad ani nikdy nepatřilo. Teprve nedávno, na jednom berlínském večírku, se mi to všechno vrátilo. Kdosi začal vyprávět o arizonském horku. A já jsem v lehké opilosti začala bez kontextu vyprávět o Hanně a o Paulovi. Jenže ve chvíli, kdy jsem se viděla le-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266077
žet v pouštních horách s odřeným nosem, v okamžiku, kdy se nade mnou skláněl Paul s rozepnutým puntem, jsem znovu ztratila řeč. Bylo to zvláštní. Nebolelo to, ta vzpomínka, jen jsem najednou kromě želvy u cesty nebyla schopna vybavit si další obraz, a pokud ano, pak mě nenapadlo jediné slovo, které bych k tomu obrazu mohla přiřadit… Místo toho mi naskočil před očima dávný, zasutý obraz z Brna… S kamarádkou jsme chodily do vyhlášeného pěveckého sboru. Sbormistrem byl bělovlasý dirigent, co po nás pravidelně házel tužky a křičel, že pokud se nenaučíme noty, skončíme jako ti debilní cikáni, co zpívají pořád dokola pořád tu stejnou písničku. Po jedné takové zkoušce jsme šly zdrceně domů a najednou vidíme na ulici mužské tělo pod bílou plachtou. Kolem plachty postává hlouček lidí, o kus dál stojí pohřebák. Muž pod plachtou je mrtvý, ale plachta nezakrývá celé jeho tělo, a tak vidíme bílé vlnité vlasy, na chlup takové, jaké má náš despotický sbormistr. Třeba je to on, říkáme si s kamarádkou, určitě to je on, šeptáme si a spiklenecky svíráme dlaně v pěst… Jenže sbor další středu pokračoval. Takže sbormistr to nebyl. A mně to tam najednou — na berlínském večírku — konečně došlo. Pokud to nebyl sbormistr, pak pod tou plachtou ležel už tehdy Paul. Paul v budoucnosti. Stejně mrtvý, mrtvý muž. Despoticky úporný stařec na konci cesty, písčitá drolící se skála, muž kaskadér, který neví, že jsem tisíckrát silnější než on, neví, protože je mrtvý, a je mrtvý, protože to neví…
99
Ukázka elektronické knihy