Paul hladil o dvacet let mladší Hannu po krku, ale díval se přitom upřeně na mě, nespouštěl ze mě oči. Bylo to jako na divadle, bylo to neskutečně trapné a bylo to skutečné. Hanna zavřela oči. Taky jsem chtěla zavřít oči, ale nešlo to. A pak jsem to zpozorovala. Prosklenou stěnou domu. Tu podivnost. V zahradě se pohnul menší balvan. Pohnul se doleva, pak zase doprava, tam a zase zpět. To mě rozptýlilo a taky dost vylekalo. Copak už mně úplně hrabe? Chodí tady snad po zahradě kameny? říkala jsem si a uhnula pohledem jinam, na Hannin obraz hořících květin v rohu pokoje… Když jsem se do zahrady podívala znovu, došlo mi, že to není fata morgána. Ne. Byla to obrovská želva. Sunula se pomalu směrem k jezírku a petúniím. K zářivě žlutooranžovým petúniím, které Hanna dokázala tak nádherně, s citem a něhou namalovat. Druhý den ráno jsem konečně odletěla. Možná jsme s Hannou mluvily o počasí, možná o českých příbuzných, stesku, nejspíš o všem a o ničem. Měla jsem na ruce ten náramek a myslím, že jsem se s Paulem rozloučila formálně letmým polibkem a on mi popřál hezký let. Postávali na tucsonském letišti už zase jako strýček s tetičkou, drželi se kolem pasu, doširoka se usmívali a mávali, fotogenický stárnoucí pár z Arizony, přijeď brzo, zavolala Hanna, přijedu, odpověděla jsem a polkla naposledy suchý arizonský vzduch. Místo mexické trpaslice a jeptišky jsem letěla do Detroitu s rodinou íránského obchodníka s vínem. Z New Yorku
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266077