Kočička i medvídek „Ten vlak se strašně cuká, tati, já si nemůžu vymalovávat,“ stěžovala si Viki. Jsem unavený, se zavřenýma očima jsem navrhl: „Tak zkus zajít za strojvedoucím a zeptat se ho, jestli by nezasta vil, aby sis mohla vymalovávat.“ Ticho. Otevřel jsem jedno oko. Seděla, dívala se před sebe a zjevně tu možnost opravdu zvažovala. „Ale on tam bude mít zavřeno,“ namítla. Zase jsem oko zavřel. „Tak to bys musela zaklepat.“ Zase ticho, zvažování. „A co kdybych se zeptala pana průvodčího, že by pana strojve doucího poprosil…“ Ani oko jsem neotevřel. „No, můžeš to zkusit.“ To byla chyba. Pan průvodčí totiž byl zrovna tady. Viki skutečně přednesla svou žá dost, i když ji musela několikrát opakovat, protože pan průvodčí ne byl s to pochopit, proč by měla celá souprava zastavit. Nakonec byl nucen uznat, s jakými obtížemi se potýká pětileté dítě v jedoucím vlaku stran omalovánek, nicméně se jal vysvětlovat, že vlak jen tak zastavit nemůže, jelikož by se všichni cestující zlobili, a navíc by se mohlo stát, že do nás narazí jiný vlak. Viki důvody trpělivě vyslechla a pak řekla: „Co se dá dělat, tak mu to prosím řekněte a já si jenom rychle vymaluju tuhle kočičku.“ Nej spíš jí přišlo, že trocha naštvání a nějaké to drcnutí bohatě převyšuje závažnost dokončené omalovánky. Možná by i pan průvodčí pokračoval v marném výkladu, ale brz dili jsme ve stanici a on musel ke dveřím. Viki počkala, až vlak úplně zastavil, a pak začala zuřivě vybarvovat. Přitom si mumlala: „No to je hodnej pan průvodčí a pan strojvedoucí, to jsou tak hodný lidi a mají pochopení. To jsem ani nečekala, že tak rychle…“ Písknutí, zavření dveří, rozjížděli jsme se a Viki začala křičet: „Ještě ne! Ještě to nemám! Ještě ne! Ještě bříško a ocásek!“ Průvodčí šel kolem, Viki vyskočila:
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266068