odmítal, potlačoval, mazal její stopy ve svém vědomí, až z ní udělal nenápadnou, jen občas krvácející jizvičku — vzpomínka na Nadijku. Ta dívka, která ho ještě nedávno tak přitahovala, se najednou stala jeho noční můrou. Jeho láska se ukázala být falešným papírkem, který mu ve shonu náhodou připadl, a on tu zbytečnost vztekle odhodil s přesvědčením, že ho oklamali. Byla spojena s vesnicí, jež v něm vybledla, byla drobnou, ač bolestnou, těžkou a málo ospravedlnitelnou epizodou oněch přeměn, které se v něm odehrávaly. Co s ní? Stiskl zuby a opovážlivě šeptal: „Když ne já, tak někdo jiný.“ Klidně by to byl býval zakřičel ze střechy, aby se zbavil zákeřných výčitek, jež odmítaly uposlechnout jeho rozhodných příkazů. Musel Nadijku vyškrtnout ze svého života, zničit ji v sobě jako okovy, kterými je vězeň přikován ke zdi. Skrz mříže totiž už spatřil svobodu. Ke všem, kdo byli nebo mohli být svědky jeho minulosti, pociťoval utajené nepřátelství. Měnil plány, ale tížila ho přitom moc, již nad ním měli někdejší druhové. Nijak se nemohl donutit odnést Levkovi knížky, které už přečetl nebo aspoň prolistoval. Cítil by se trapně při pohledu na to, co dříve považoval za ideál hodný následování, který pak ale odhalil svou strašlivou prázdnotu. V jeho očích se totiž Levko, ke své hanbě, stal spolu s Jašou a instruktorem nezbytným členem trojky, jež pro něj symbolizovala tupost vesnice, její zkostnatělost a mrzkost. Perspektivy buď nevidí, nebo je nehledá, nebo nepotřebuje. A úhledný Levkův pokoj, předmět jeho závisti, mu teď připadal jako nora slepého krtka. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265975