nerušený spánek. To jen když se na noc přejedla, dávala pak přednost mátě. Sledovala bez zájmu obrazovku, na které se tým lékařů snažil oživit jakousi postavu na nemocničním lůžku. Hrneček s trochou meduňkového čaje svírala na prsou. Vilu na Bertramce si ve svých snech představovala pokaždé jinak a pokaždé to bylo stejně krásné, ale je fakt, že ji nikdy ani ve snu nenapadlo, jaké je to asi v mistrově garáži, protože její sny neměly s garáží prostě nic společného. A ke všemu tohle ani nebyla garáž. Tohle byla nějaká smradlavá dílna, spíš kůlna… tohle byla ta kůlna, kde je dovoleno čůrat v rohu. Seděla na polorozpadlém spartakiádním lůžku, ve kterém to při každém jejím pohybu strašidelně zavrzalo, a nechápavě se rozhlížela. Všude kolem ní se podél stěn táhly dřevěné police, na kterých stály desítky a možná že stovky starých plechových krabiček od čaje, do nichž se ukládají hřebíky, matičky a šroubky, skobičky a hmoždinky, a kam oko dohlédlo, visely tu na hřebech kotouče drátů a bužírek a nářadí všeho druhu seřazené podle velikosti od největšího kladiva až po ten nejmenší nebozízek. Všechno tu bylo cítit benzinem nebo snad terpentýnem, na podlaze se povalovaly kusy konopné koudele, a v jednom rohu místnosti stála dokonce mohutná kovadlina. Zatřásla se chladem a odporem. S námahou se zvedla, otočila a pak málem vyjekla hrůzou, protože přímo na stěně před ní se táhla řada vycpaných ptáků, které někdo neznámý vypodobnil v diagonále za sebou a s tak dokonale rozfázovaným pohybem křídel, že když po nich rychle přejela očima, měla pocit, jako by je oživila, jako by je donutila k letu. „To sou všichni mistrovi slavíci!“ ozval se za jejími zády hluboký mužský hlas. „Jednoho po druhým sem je sem vlastnoručně přibil.“ Poděšeně se ohlédla. Před ní stál řidič Karel, utíral si ruce od šmíru do kusu starého hadru a zeširoka se usmíval. „Nosí mi je orel… já je pak jen vycpu, natřu zlatou barvou jako Goldfinger a místo očí jim dám korálky… už v tom mám celkem slušnou praxi, věřte mi. Prvních pět deset, prosím, tam může člověk ještě udělat chybičku, ale pak už to jde jako po másle.“ „Ale já tady nemám být…“ řekla ustrašeně a snažila se ho obejít širokým obloukem. „Já mám být v jedné vile a s někým úplně jiným. Já nechci být zneužita někde na dřevěné podlaze a vrátit se domů se zády od mogulu. Já vás nenávidím…“ přistoupila k němu a tloukla ho pěstmi do prsou a pak se rozplakala a při tom všem se mu nakonec schoulila do náručí a on ji 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265967