N: O jaké podmíněnosti mluvíš? Můžeš to nějak rozvést? F: Když historikové politického myšlení uvažují o svém předmětu, všímají si kromě jiného propastného rozdílu, který odděluje pojetí politického života ve starověkém Orientu od koncepce, s níž přišli antičtí Řekové a starověcí Židé. Musím ti to vysvětlit velmi krátce, ačkoliv jde o téma, jemuž bychom mohli věnovat mnohem více času. Politikou zde míníme lidskou činnost, která zajišťuje administraci spravedlnosti. Každá společnost v dějinách měla určité pojetí spravedlnosti, v souladu s nímž byly tyto společnosti také spravovány (administrovány). Na Východě byl vládce zároveň sakrální osobou, k níž poddaní museli zaujímat naprosto podřízený postoj. Vládce byl považován buď za boha, nebo příbuzného boha (mající božskou krev), či za bohem vyvoleného člověka. Proto pro sebe mohl nárokovat božské pocty a naprosto nekompromisní poslušnost pro své výnosy a rozhodnutí. Ani u Řeků ani u Židů tomu tak od určité doby nebylo. Skvělý příklad nacházíme u Plutarcha v jeho líčení života slavného Themistokla. Jeho příběh je zcela ne-všední. Promiň, když ti připomenu, že měl naprosto zásadní podíl na odražení druhé perské invaze proti Řecku z let 481–479 před Kristem. Svedl úspěšný boj s perskou flotilou u Artemisia a nakonec ji porazil v proslulé bitvě u Salamíny. Po tomto vítězství se stal velmi slavným a po několik let se mohl radovat z bezbřehého obdivu svých spoluobčanů. Kvůli svým nedobrým charakterovým vlastnostem a s přispěním příslovečné závistivosti Atéňanů však nakonec upadl do jejich nemilosti. A to tak dalece, že musel Atény opustit. Uchýlil se do města Argu, ale ani zde nebyl dlouho v bezpečí. Skupina jeho nepřátel v Aténách přesvědčila lid o tom, že ze zahraničí chystá politický převrat. Proto byli za ním vysláni ozbrojenci, kteří ho měli v Argu zatknout, přivést zpět do Atén a postavit před soud. Trest smrti by byl zřejmě velmi pravděpodobným výsledkem hlasování soudců. Themistokles byl zavčas varován svými přáteli a podařilo se mu uprchnout. Honba na něj ale nepřestala, a tak se slavný vítěz od Salamíny nakonec ve velké tísni rozhodl, že opustí Řecko a požádá o azyl samotného perského krále. Podařilo se mu lstí dostat až na perské území a aniž byla rozpoznána jeho pravá totožnost, požádal o audienci perského vládce. Dramatik by nedokázal vymyslet lepší zápletku. Strůjce perské porážky u Salamíny, díky níž se východní obr musel potupně sklonit před řeckým trpaslíkem, se nyní vydával na milost a nemilost svým úhlavním nepřátelům!
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265962
N: To je opravdu neuvěřitelné! Jak to dopadlo? Tipuji, že byl bez prodlení naražen na kůl. F: Tak drastické to naštěstí nebylo. Vyprávím tento příběh proto, abych Plutarchovými slovy ilustroval střet dvou koncepcí politické autority, mezi nimiž zeje nepřeklenutelná propast. Když Themistokles požádal o slyšení u krále, bylo mu královským úředníkem sděleno toto: „Lidé mají různé obyčeje, cizinče; každý pokládá za krásné něco jiného; všichni však pokládají za krásné ctít a zachovávat obyčeje své země. U vás si prý nejvíce ceníte svobody a rovnosti. My máme mnoho krásných obyčejů, a nejkrásnější z nich je ten, že ctíme krále a klaníme se mu jako obrazu boha, jenž vše ochraňuje. Schválíš-li tedy naše obyčeje a poklekneš před králem, můžeš ho spatřit a promluvit s ním; jsi-li však jiného mínění, musíš použít při jednání s ním jiných lidí jako prostředníků. Je totiž dávným zvykem králů nepopřávat sluchu člověku, který před ním nepoklekne.“ N: To se tedy dostal do hezky zapeklité situace. Themistokles, hlava aténských demokratů, měl popřít zásadu politické rovnosti lidí a vzdát vládci božskou čest! Nechtěl bych být v jeho kůži. Jak se zachoval? F: Potřeboval bezpodmínečně azyl, a tak před králem poklekl. A na ten kůl naražen nebyl, ani mu nesťali hlavu. Král mu udělil milost, a dokonce ho zahrnul velkým bohatstvím. N: Kdyby nějaký dramatik napsal hru s takovým obsahem, kritika by mu vyčetla naprostou nereálnost námětu. A jak to bylo s židovským pojetím vlády? F: Po mnoha staletích svých dějin se Židé rozhodli, že si po vzoru okolních národů také zvolí krále. Přes Samuelovo varování si vybrali Saula. Paul Johnson ho nazývá „nepředvídatelným orientálním potentátem a banditou v jedné osobě, který kvůli svým maniode-presivním sklonům balancoval na hraně šílenství a občas přes ni i přepadal“. Po něm na panovnický trůn usedli David s Šalamounem a královská linie pak pokračovala dále. Kdo zná historii židovských vládců, ví, že, zaobaleně řečeno, měl každý své větší či menší mouchy. Izraelští králové byli ve zcela jiné pozici než monarchové východních sakrálních dynastií. Zavazovali se k tomu, že budou vládnout podle Zákona Desatera, zosobňujícího Boží vůli a přirozený mravní zákon zároveň. Skrze Desatero měl i nadále vládnout Bůh. Mělo být zamezeno tomu, aby se s formou královské moci vkradl do Izraele i styl jejího výkonu praktikovaný na územích
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265962
kontrolovaných orientálními despoty. Desatero bylo chápáno jako výraz vůle Boha, která nemá nic společného se svévolí a slepou tyranií. Požadavky Zákona nebylo třeba vtělovat do života jedinců a společnosti pouhým autoritativním odkazováním k úctyhodné tradici jdoucí až k Mojžíšovi. Jelikož představovaly a představují normy souladné s nejhlubšími aspiracemi lidského ducha, nebylo při jejich prosazování nutné uplatňovat metody skryté manipulace a nátlaku. Inteligentní učitelé Zákona, jichž se během dějin Izraele jistě vyskytlo nemalé množství, mohli využít svých přesvědčovacích schopností a ukazovat, že život podle Desatera odpovídá tomu, po čem každý člověk touží v nejhlubší rovině svého srdce. Izraelští vládcové stáli pod striktním dohledem Zákona a měli jím doslova svázané ruce. Pokud se proti přijatému závazku provinili, byli tu stateční lidé, kteří se jim ihned nekompromisně postavili – obávaní starozákonní prorokové. Ti jim velmi často připomínali, že ve společnosti nezaujímají žádné privilegované místo. Zákon totiž platil i pro ně a věrnost vůči němu se od nich dokonce vyžadovala s větší naléhavostí než od prostých Izraelců. Duchovní moc Desatera a jeho prorockých strážců reprezentovala pojistku proti nebezpečným skluzům králů neustále pokoušených lákadlem zneužití svěřené moci. Představu, že by se jim někdo klaněl jako Bohu, si ve svých myslích vůbec nemohli hýčkat, neboť by si tím zahrávali se zločinem modloslužby. Intervence proroků by byla velmi tvrdá a následek ztráty královského úřadu by na sebe nenechal dlouho čekat. Izraelští vládcové si museli bez přestání uvědomovat, že nad nimi stojí transcendentní norma spravedlnosti, která není despoticky svévolná, nýbrž rozumově čitelná. Snad není nutné dále rozvíjet, jaký dopad měl tento stav na následné pojetí politického života v západním kulturním prostoru. N: Vidím, že do minulosti lze hledět různými pohledy. Je možné číst mnohé knihy o antickém Řecku a starověkém Izraeli a přitom se nedozvědět vůbec nic o tom, co jsme dnes spolu probírali. Nejsou dějiny jako dějiny. Co jedni nevidí či záměrně pohřbívají pod nánosy věků, to jiní odhalují a předkládají k našemu promyšlení. Těším se na další naše setkání.
Ukázka elektronické knihy