98
kterých máme tak málo, na něj nepůsobí. Ten kluk se rozhod umřít, smiř se s tím. Každýmu pomoct nemůžeme.“ Mona urputně potřese hlavou. „Běž domů,“ řekne smířlivě doktor. „Potřebuješ si odpočinout. Ještě někomu ublížíš.“ „Nikdo nechce umřít,“ řekne tiše Mona. „Všichni se snaží žít, přežít. Všichni lpí na životě, i ti s půlkou mozku a bez nohou. Nikdo nechce umřít.“ „Běž domů,“ opakuje doktor Kamran o něco důrazněji. Mona se bez hnutí opírá o dveřní rám a mračí se. „Podívám se na něj, dobře?“ souhlasí doktor nakonec a ztěžka se postaví, vezme ze stolku stetoskop a strčí si ho do kapsy. Mona cítí, jak se jí podlamují kolena, a studený pot na zádech. Doktor ji zachytí, když se začne sesouvat k zemi, trochu ji přizvedne a opře ji o dveřní rám. Lehce ji propleskne hřbetem ruky. „A teď mazej domů. Skutečná tragédie je, když se ženský v tvým věku začnou zapalovat lýtka.“
Kamil sedí na stoličce a zády se opírá o zeď. Na klíně má složené noviny, dva roky staré, odhání jimi mouchy. Pozoruje švába, jak leze po zemi; když se k němu šváb s chrastěním nohou na dlaždicích dostatečně přiblíží, Kamil zvedne nohu a brouka rozdrtí. Je pozdě, na
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265933
99
polici visí na háčku rozsvícená petrolejová lampa, už zase nejde proud. Rychlá chůze chladivým nočním vzduchem Monu trochu zklidnila, i když si musí držet obě ruce na prsou, aby jí z nich nevyskočilo srdce. Kamil na ni pohlédne a usměje se, nikdy nemusel předstírat, že ji rád vidí. „Je tu na zemi rozšlápnutej šváb.“ „Dobře,“ přikývne, „uklidím to.“ a pak můj drahý až mou šelmu nakrmíš svým srdcem a svými slabinami usneme v objetí jako děti Tu báseň kdysi Kamilovi napsala. Ano, napsala ji v internátu, v odloučení, v naprostém osamění, to všechno ji jistě trochu omlouvá… ale jak hloupě to teď zní, tak naivně. Má nutkání se zasmát, ale je příliš vyčerpaná. Když se předklání, aby hadrem setřela mrtvého švába, zabolí ji kyčel, až sykne. „Udělal jsem ti sladkej čaj s mlíkem,“ řekne tiše Kamil. Stojí k němu zády, a tak jen pokývá hlavou, aby nemusela nic říkat. Na jídelním stole je porcelánová
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265933
100
miska se zbytky masa a zeleninové oblohy, cítí to na dálku, vůni máty a dlouho dušeného masa. „Ato,“ zavolá. „Je ve svém pokoji,“ řekne Kamil s tím nablblým úsměvem. „Ato,“ zvýší hlas. Žádná odezva. „Ato!“ zařve, až Kamil poskočí. „Co je?“ ozve se z pokoje, bez jakékoliv emoce. „Pojď sem!“ Něco nového, nezvyklého v jejím hlase způsobilo, že se Kamil napruží a její syn se za okamžik přece jen přišourá do kuchyně. „Co ječíš?“ zeptá se a zakryje si loktem rozespalé oči. Mona mu dá facku, až se zakymácí. Pleskne to, jako když kus masa spadne na hladkou podlahu. „Co se ti děje? Co se jí děje?“ pohlédne tázavě na otce. Ten opatrně pokrčí rameny. „Sněz tu večeři.“ „Nemám hlad,“ odpoví smířlivěji Ata a o něco dramatičtěji, než je nutno, si drží tvář. Když stojí vedle Mony, je vidět, že je skoro o hlavu větší než ona. „Tak to máš smůlu. Sedni si a jez.“ „Matko,“ zavzdoruje zkusmo. Mona se zhluboka nadechne, jako by vtahovala vzduch nohama z podlahy. Ta šelma ve mně. Ale čím ji nakrmím?
Ukázka elektronické knihy