„Že může trvat pěkně dlouho, než to celé rozuzlíme,“ prohlásil Jonah s polovičatým úsměvem. „Konkrétněji teď těžko říct.“ „Neutrální jako vždycky,“ poznamenal Wilkinson a dodal: „Práci na Portsmouth International teď asi odložte. Pokud se něco nestane, bude tohleto dlouhodobě naše priorita.“ „Dobře,“ odpověděl Jonah a pomyslel na týdny úsilí, které jeho tým vložil do vyšetřování v docích. Ale stejně se mu teď už nevěnoval naplno. Pohltila ho záhada kolem Aurory. Odešel z kanceláře do narůstajícího ruchu kriminálního oddělení. Topaz pořád ležela na Aurořině posteli, když jí zazvonil telefon. Viděla, že je to Coralie, a zvažovala, jestli hovor neignorovat. Jenže Coralie uměla být vytrvalá. Často bylo jednodušší si to prostě odbýt. Zvedla telefon a pozdravila: „Ahoj, zlato,“ tak normálním hlasem, jakého byla schopna. „Mám jízdenku do Southamptonu,“ oznámila Coralie místo pozdravu. Hlas měla napjatější než obvykle. Zněla nešťastně. „Ach, aha?“ „Ubytuju se v Regentu. Táta si to jejich apartmá pronajímá často.“ Samozřejmě že půjde do Regentu. Coralie měla v povaze vybírat si vždycky to nej: nejdražší, nejpřemrštěnější, nejprestižnější. To všechno jí umožňoval otec, který pro ni byl pořád tatínek, i když už mu bylo pětaosmdesát let. „Kdy přijedeš? Můžeme se pak s Connorem stavit na skleničku, jestli chceš,“ nabídla. Aspoň by vypadla z domu. „Proč jsi mi to neřekla?“ ignorovala Coralie nabídku. „Co, zlato?“ „Že našli Auroru.“ Zněla dotčeně.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265912