„Že může trvat pěkně dlouho, než to celé rozuzlíme,“ prohlásil Jonah s polovičatým úsměvem. „Konkrétněji teď těžko říct.“ „Neutrální jako vždycky,“ poznamenal Wilkinson a dodal: „Práci na Portsmouth International teď asi odložte. Pokud se něco nestane, bude tohleto dlouhodobě naše priorita.“ „Dobře,“ odpověděl Jonah a pomyslel na týdny úsilí, které jeho tým vložil do vyšetřování v docích. Ale stejně se mu teď už nevěnoval naplno. Pohltila ho záhada kolem Aurory. Odešel z kanceláře do narůstajícího ruchu kriminálního oddělení. Topaz pořád ležela na Aurořině posteli, když jí zazvonil telefon. Viděla, že je to Coralie, a zvažovala, jestli hovor neignorovat. Jenže Coralie uměla být vytrvalá. Často bylo jednodušší si to prostě odbýt. Zvedla telefon a pozdravila: „Ahoj, zlato,“ tak normálním hlasem, jakého byla schopna. „Mám jízdenku do Southamptonu,“ oznámila Coralie místo pozdravu. Hlas měla napjatější než obvykle. Zněla nešťastně. „Ach, aha?“ „Ubytuju se v Regentu. Táta si to jejich apartmá pronajímá často.“ Samozřejmě že půjde do Regentu. Coralie měla v povaze vybírat si vždycky to nej: nejdražší, nejpřemrštěnější, nejprestižnější. To všechno jí umožňoval otec, který pro ni byl pořád tatínek, i když už mu bylo pětaosmdesát let. „Kdy přijedeš? Můžeme se pak s Connorem stavit na skleničku, jestli chceš,“ nabídla. Aspoň by vypadla z domu. „Proč jsi mi to neřekla?“ ignorovala Coralie nabídku. „Co, zlato?“ „Že našli Auroru.“ Zněla dotčeně.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265912
„Promiň,“ omluvila se Topaz. Nedařilo se jí vyloudit ze sebe žádnou opravdovou slyšitelnou emoci. „Ještě jsem se vůbec nestihla zastavit a přemýšlet…“ „Mohla jsem přijet už včera,“ namítla Coralie. „Mohla jsem ti být nablízku.“ „Jo, já vím. Kéž by.“ Krátká pauza. „Mluvila jsi s někým z party?“ „Jo, volala jsem Bennersovi.“ Coralie si zlehka povzdechla. „Pořád opakoval, že o tom nemůže mluvit. Zněl pěkně vystresovaně. Policie mu asi dává zabrat.“ „Bože, už ne,“ zaúpěla Topaz. „Jenom čekám, až se pustí do Connora.“ „Je to teď pan profesor. Budou na něho milí.“ „Jenže oni ho budou soudit podle toho, kým byl, a ne kým je teď,“ namítla Topaz. „Tak možná měl být trochu míň agresivní.“ „Coralie!“ okřikla ji Topaz. „Myslíš, že jsem na něho hnusná,“ řekla Coralie trochu bez dechu. „Ale víš, jakej byl. Víš to. A byl tebou posedlej.“ „Ne, miloval mě,“ prohlásila Topaz pevně. „Všichni jsme tě milovali,“ odporovala Coralie. „A dřív záleželo i na nás ostatních. Teď jde pořád jenom o něj.“ „Pořád záleží na vás všech,“ odpověděla Topaz. „Jestli ti připadá, že jsem tě zklamala, tak mě to mrzí. Ale mluvit o tom teď není dobrej nápad.“ Otupělost se měnila ve vztek. Proč s tím Coralie začíná zrovna teď? Jako by instinktivně věděla, že Topaz má slabou chvilku, a rozhodla se zaútočit. „Co na tebe má?“ ignorovala Coralie její odpověď. „Proč se tehdy v noci všechno změnilo? Stalo se něco, když jsme spali?“ „Jdi do prdele, Coralie.“ Topaz se třásla vzteky. „Jak se sakra opovažuješ? Zrovna… ne, víš co? Já toho mám dost.“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265912
Ukončila hovor a mrskla telefonem proti zdi. Odrazil se a přistál na pastelovém koberci, zjevně bez újmy. „Jdi do prdele,“ zopakovala. A pak, částečně ze vzteku a částečně smutkem, se srdceryvně rozvzlykala. Slyšela, jak někdo jde po schodech a po odpočívadle směrem k jejímu pokoji. Doufala, že ji nechá být. Ale pak se kroky přiblížily ke dveřím a ozval se otec. „Topaz? Jsi tam?“ Musel vědět, že je. Její pláč bylo dobře slyšet. Když nic neříkala, dveře se pomalu otevřely. „Jdi pryč,“ odehnala ho a otočila se od něj. „Promiň,“ omluvil se Tom, ale zůstal. Popošel blíž a krátce jí položil ruku na rameno. „Jsem tady, kdybys… kdyby sis potřebovala promluvit. Jo?“ Topaz zůstala odvrácená, ale přikývla. Za chvilku odešel. Slyšela ho zavřít dveře a teprve pak se zhroutila zpátky na postel a znovu zabořila hlavu do polštáře. O chvíli později jí znovu zavibroval telefon. Věděla, že je to zpráva od Coralie. Topaz si hrozně přála, aby na svou bývalou kamarádku byla ošklivější. Aby ji víc ranila. Coralie se nejspíš omlouvala, tak to s ní bylo vždycky. Její znepokojení nikdy netrvalo dlouho.
Topaz zvedla telefon a zprávu si přečetla. Nebyla to omluva. Až přijedu, půjdu na policii. Myslím, že je spousta věcí bude zajímat. Chtěla telefon znovu odhodit, ale místo toho třesoucí se rukou odepsala. Řekni si, co chceš. Je mi to u prdele. Stejně těm tvejm historkám nebudou věřit.
100 Ukázka elektronické knihy