,,Tak jak je na internátě?” zeptal jsem se a zastrčil si prokřehlé ruce ještě hlouběji do kapes. ,,Jde to. Alespoň se nemusím každý den koukat, jak se máma nakrucuje před mladšíma,” odvětila Judy chladně. ,,Jak to myslíš? Tvoje máma je fajn, ne?” ptal jsem se. Zvedla ke mě ty svoje pěkný, šedivý oči. ,,Myslíš? Nevšiml sis, že jakmile je v okolí někdo nový, tak se může přetrhnout, aby se mu vetřela do života? A táta dělá, jako že to nevidí. Nebaví mě žít v týhle přetvářce,” odfrkla zhnuseně. ,,Asi jsem si toho nevšiml, jak už k vám nechodím tak často,” přiznal jsem. Měla pravdu, že se její máma chovala jako velká koketa. Bůhví proč mi to ale spíš lichotilo, než aby mě to pohoršovalo. ,,Co ty? Nechystáš se taky vyletět z hnízda?” otočila se na mě a tázavě zvedla jedno obočí. ,,Jo, od příštího roku nastupuju.” ,,Kam?” ptala se dál zvědavě. ,,Do jedný díry v Kanadě,” utrousil jsem s nezájmem. Nechtěl jsem se moc bavit o škole a na tom, kam mě osud zavane, mi nezáleželo. ,,To sis teda s počasím nepomohl,” rýpla do mě a zasmála se a já si uvědomil, že to je první upřímný úsměv, který jsem u ní od jejího příjezdu viděl. ,,To asi moc ne. Ale pro rodiče je to důležitý. Já vlastně nevím čím chci být,” pokrčil jsem rameny a svěřil se jí tak s něčím, co jsem ještě nikomu neřekl. ,,A kdo to ví v našem věku,” řekla a já se musel usmát. Pomalu jsme se docourali k místu, kam jsme chodili jako děti denně. Před námi se rozevřel výhled do krajiny. Posadili jsme se na okraj srázu a dívali se na vrcholky stromů, které spořádaně rostly na kopcích před námi. ,,Lituješ někdy, že ses narodil právě tady?” zeptala se z ničeho nic a já nevěděl co na to říct, protože jsem nad tím takhle nikdy nepřemýšlel. Prostě jsem se tady narodil a nemohl jsem s tím nic dělat.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265905