„Jeď za Anetou. Na Vánoce. Popřej jí hezké Vánoce.“ Anděl uchopil Tomáše za rameno: „Tohle není talkshow. Tady si nemůžeš s lidmi rozprávět. Jedna věta stačí.“ „Ne! Ještě ne! Chci jí ještě něco říci!“ rozhodl Tomáš, ale najednou kouká, že je s Andělem mimo město. Byli uprostřed lesa. „Miluji les,“ řekl Anděl a pateticky ukázal kolem sebe: „Každý strom má duši. Věděl jsi to?“ „Proč jsem nemohl Tereze říci, co jsem chtěl?“ rozčílil se Tomáš a Anděl odpověděl: „Představuješ si to strašně jednoduše. To bys taky mohl vstoupit do rozhovoru s ní, říci jí, co má dělat, a ona by to, jako tvůj poskok, jednoduše udělala. To ne. Takto to prostě nefunguje. Na spoustu věcí musí přijít sama. Víš?“ „Takže já skutečně musím jen čekat a čekat? Na Věčnotě?“ „Drahý příteli. Řekni mi. Popravdě. Kde se ve vás lidech bere ta myšlenka, to přesvědčení, že má každý jednotlivý člověk na něco právo? Stává se mi to často. Podívej třeba na toho Jirku, politika. Přijde do Věčnoty a začne organizovat. Petice, protesty, stávky! Že prý utlačujeme jeho právo jít nahoru. Do Nebe. Proč si myslí, že má na něco právo? Vykřikuje. Že Věčnota je vlastně peklem.“ „A není snad?“ „No možná že je. To připouštím. Přiznám se ti, Tomáši, že také nejsem nějakým fandou Věčnoty. Tedy abych se vyjádřil přesně, nejsem fandou toho přejmenovávání.“ „Přejmenovávání? Jakého?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265897