Nezapomínají Michalové na své ženy a děti, přepisují nemovité majetky, dělí pozemky, a Jisroelové a Šmulové povolují svým ženám rozvody pro případ smrti. Notáři jsou v obležení, pracují po nocích, přepisují, rozvádějí a rozdělují. Matějové a Jisroelové nezapomínají na vykoupení duše. Staly se hříchy: ve dvorci ukradena kupka sena nebo pár větví z dvorského lesa; nedovážená libra soli, nedoměřený loket kartounu. A hle, smrt na jazyku.107
V únoru roku 1905 psal o nezaměstnanosti, která v důsledku války už rok trápila celé Polské království, a o šířících se stávkách dělníků, kteří svými nároky iritují továrníky, když se domáhají zvýšení platů, zkrácení pracovní doby, zdravotní péče, pohřebného. V březnu o tom, že město Piotrkov ze svého rozpočtu vydává větší částku na odvoz uhynulých psů než na léčbu lidí. V dubnu, kdy v souvislosti s hladem panujícím v nemocnicích je vyzývána společnost k milosrdenství, si všiml, že se příliš mluví o lásce k bližnímu, ale velmi málo o povinnostech státu vůči občanům. V květnu se vrátil ke svému oblíbenému tématu – situaci ve školství – a zformuloval aktuálně znějící větu: „Pro nikoho dnes není tajemstvím, že současná škola je institucí skrz naskrz nacionálně-kapitalistickou, že první a nejdůležitější její povinností je vychování klerikálních centristů a šovinistických vlastenců.“108 Také se ještě ptal, proč na celém světě armády stojí více než školy. Potom se odmlčel. Lékařské časopisy si už dávno posteskly: „Verbování lékařů z Polského království na Dálný východ nabývá čím dál větších rozměrů. Obsílku každému z nás obvykle dodává policie v noci.“ Švagr mé babičky, doktor Zygmunt Bychowski, se stihl ještě před odjezdem vybavit dlouhým kožichem, teplou obuví, vysokou kožešinovou čepicí, a v tomto oblečení se už v Rusku nechal hrdě vyfotit, a fotografii potom poslal domů. Ale doktor Józef Jaroszewski z té cesty naříkal: „Počasí nemožné. Mráz 25 stupňů Réaumura, a ač jsem měl boty s filcovou podrážkou, musel jsem si koupit teplejší ze semišové kůže.“ V červnu roku 1905 časopis Izraelita oznamoval: „Na Dálný východ byl povolán a do Charbinu odjel doktor Henryk Goldszmit, stálý lékař Dětské nemocnice na Kluzké.“109 Porážka Ruska už tenkrát byla hotovou věcí. Nadešel čas mírových jednání. To cestování bylo zcela nesmyslné. Odjížděl do Moskvy spolu s jinými zmobilizovanými důstojníky z Petrohradského nádraží, nacházejícího se na varšavské Praze. Na moskevském nádraží se s vojáky vyrážejícími do nenáviděné války loučili lidé hvízdáním a nadávkami. Ve vlacích nebyla lepší nálada. Na frontu vzdálenou sedm tisíc kilometrů se vlekli dosud nedokončenou Transsibiřskou magistrálou rychlostí 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265747