veškerá tíha zodpovědnosti za neštěstí postihující hlavní nevinnou postavu, s níž má divák soucítit, připadla hrdinům vedlejším. Znovu tak vysvětluje, proč natolik odlišuje povahu soucitu a strachu. Zatímco soucit ztotožňuje s emocí ryze estetickou (pro katarktický účin je zbytný), strach pouze zprostředkovává, aby celek dramatické fikce působil prospěšně. Toto pojetí ozřejmuje na pozoruhodném a poněkud zavádějícím rozboru Sofokléova Oidipa, který má čtenáře utvrdit v názoru (Corneille se zde rozchází s Aristotelem), že strach je pouze jakousi „přidanou“ hodnotou, která navíc nemusí být součástí děje představeného na jevišti. Corneille si klade otázku, zda Oidipovo tragické pochybení může vyvolat divákův strach: „L’exemple d’Œdipe qu’il [Aristotelés]
„Příklad Oidipa, jejž [Aristotelés] uvádí,
allègue me confirme dans cette pensée
mě v této myšlence utvrzuje [stačí, aby
[stačí, aby zobrazené události vzbuzova-
zobrazené události vzbuzovaly pouze
ly pouze jednu z emocí, tj. soucit nebo
jednu z emocí, tj. soucit nebo strach].
strach]. Si nous l’en croyons, il a toutes les
Pakliže mu v tom dáváme za pravdu, Oidi-
conditions requises en la Tragédie; néan-
pús dodržuje všechny nezbytné podmínky
moins son malheur n’excite que de la pitié,
stanovené pro tragédii. Avšak vladařovo
et je ne pense pas qu’à le voir représenter,
neštěstí vzbuzuje toliko soucit – nemys-
aucun de ceux qui le plaignent s’avise de
lím si, že v komkoli z diváků, kteří sledují
craindre de tuer son père, ou d’épouser sa
Oidipa na jevišti a kterým je ho líto, by se
mère. Si sa représentation nous peut impri-
ozval strach, že zabije svého otce nebo že
mer quelque crainte, et que cette crainte
se ožení se svou matkou. Může-li v nás
soit capable de purger en nous quelque in-
tato tragédie přece jen určitý strach vyvo-
clination blâmable ou vicieuse, elle y pur-
lat a je-li tento strach natolik mocný, že by
gera la curiosité de savoir l’avenir, et nous
nás očistil od nějakého zavrženíhodného
empêchera d’avoir recours à des prédic-
sklonu či nešvaru, očistí nás od nutkání
tions, qui ne servent d’ordinaire qu’à nous
nahlížet do budoucnosti a uchylovat se
faire choir dans le malheur qu’on nous pré-
k věštbám, jež obvykle vedou jen k tomu,
dit, par les soins mêmes que nous prenons
že si přivodíme neštěstí, jež předpověděly,
de l’éviter; puisqu’il est certain qu’il n’eût
právě úsilím se mu vyhnout. Je totiž jisto,
jamais tué son père, ni épousé sa mère,
že by Oidipús nikdy nezabil svého otce
si son père et sa mère ne l’eussent fait
a že by se nikdy neoženil se svou matkou,
exposer, de peur que cela n’arrivât. Ainsi
kdyby jeho rodiče nejednali z obavy, že se
non seulement ce seront Laïus et Jocaste
všechno toto stane. Nejen že tedy strach
qui feront naître cette crainte, mais elle
vzbuzují Láios a Iokasté, ale divákova bá-
ne naîtra que de l’image d’une faute qu’ils
zeň navíc pramení z vědomí pochybení,
ont faite quarante ans avant l’action qu’on
které se událo čtyřicet let předtím, než
représente, et ne s’imprimera en nous
se rozehraje děj tragédie, a vyvolává ji
que par un autre Acteur que le premier,
vedlejší postava a čin, který není součástí
et par une action hors de la Tragédie.“
představovaného děje.“
(P. Corneille, Discours II, s. 103; čes. překlad A. Pohorského, cit. vydání, s. 151–152; naše kurziva.) 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265656
Corneillova interpretace sice souzní s jeho předchozími poznámkami k Sofokléově tragédii Oidipús vladař, přesto však z Corneillovy dikce jasně vyvodíme, že ve vlastním zpracování nemohl hrůzný námět této tragédie ponechat bez úprav. Od kanonického ztvárnění se Corneille odchyluje zejména v pojetí hlavní postavy, Oidipa, a v důrazu na jeho provinění: u Corneille stojí v popředí hybris, protože Oidipús je nezákonný vládce, uchvatitel, který se provinil především tím, že při vraždě Láia nerozpoznal královský majestát; ostatní jeho zločiny, incest a otcovraždu, traktuje Corneillovo zpracování mýtu jako neúprosné důsledky Oidipova osudu. Dále oproti Sofokléovi začlenil vedlejší dějovou linii, jejímiž nositeli jsou příkladně jednající athénský král Théseus a Láiova dcera Dirké. Tento epizodický děj, kombinující milostné a politické motivy, se však, jak ve svém komentovaném vydání ukázala Bénédicte Louvatová,96 prolíná s hlavní dějovou linií tak úzce, že nelze mluvit pouze o jakémsi ústupku soudobé módě galantní tragédie, který by v důsledku spěl k nežádoucímu zdvojení dramatického děje. Navíc v tragédii přibyl k hlavní zápletce, jež podobně jako u Sofokléa a Seneky spočívá na nevčasném rozpoznání (rodinná tragédie), rozměr politický (nelegitimní vládce), a dokonce i náboženský (zásady molinismu v Théseových promluvách). Ustrojení jednotlivých výstupů, progrese a zvraty v dramatickém ději a v neposlední řadě i frekvence promluv ukazují dále, že vedle Oidipa je hlavní jednající postavou Dirké. Z Oidipa jako nelegitimního vládce, jenž se staví proti Dirké, aniž zpočátku tuší, že je jeho sestra, se stává po čas představeného jednání vládce legitimní, jenž se postupně dozvídá o svých tragických selháních. S podivem však zjišťujeme, že na tomto místě druhé Rozpravy Corneille nerozebírá své vlastní zpracování Oidipa, které se – jak vidíme – od původního Sofokléova pojetí i co se týká vzbuzování tragických emocí značně odchyluje. Svědčí o tom mimo jiné fakt, že se tu vůbec nezmiňuje o soucitu, který v prvních dvou dějstvích jeho tragédie vzbuzuje Dirké – a sám Corneille na to později v souvislosti s rozborem vedlejší linie děje („épisode“) upozorňuje.97 Corneillova úvaha o Oidipovi předestírá v důsledcích stejné pojetí očistné role strachu jako v Cidovi – zatímco soucit vzbuzují postavy hlavní, strach se váže k vedlejším postavám, s tím rozdílem však, že Láios a Iokasté pochybili dávno před začátkem zobrazeného děje. Zjišťujeme tedy, že zobrazení fatálního pochybení jako události vzbuzující strach, jenž má mít potažmo onen kýžený očistný charakter, může ustoupit do pozadí, a to dvojmo: týká se pouze postav vedlejších a chronologicky předchází zobrazenému ději. Zde Corneillovy úvahy o katarzi v úzkém slova smyslu končí. Vidíme, že rozbor prospěšnosti vlastně zastiňuje analýza tragických emocí a mechanismu jejich vzbuzování. Corneille se sice v rozporu s některými novodobými výklady98 domnívá, že se katarze týká pouze tragédie, a právě proto analýzu tohoto modu prospěšnosti/užitečnosti zařazuje do druhé Rozpravy, která se, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265656
jak známo, zabývá výhradně tragédií. Za stejně důležitý však Corneille beze sporu pokládá ten fakt, že oné prospěšnosti dramatik dosahuje tak, že vzbuzuje specifické tragické emoce. Morální, vněestetický, či dokonce mravokárný aspekt teoretických úvah tak Corneille odsouvá na periferii své vlastní poetiky dramatu. V rámci úvah o katarzi to zde dosvědčuje úloha strachu, jeho do značné míry utilitární funkce: Corneille na bázeň nenazírá jako na ryze estetickou emoci, a proto mu obzvlášť záleží na tom, aby hlavní postava měla takové vlastnosti, jež by diváka pohnuly k soucitu. S obdobnou optikou jsme se již setkali v Rozboru Médeie. Corneille uzavírá: „Pour recueillir ce discours, avant que de
„Než přejdeme k jiné otázce, shrňme, co
passer à une autre matière, établissons
bylo řečeno. Stanovme si jako zásadu,
pour Maxime que la perfection de la Tra-
že dokonalost tragédie tkví v tom, že
gédie consiste bien à exciter de la pitié et
vzbuzuje soucit a bázeň prostřednictvím
de la crainte par le moyen d’un premier
hlavní postavy jako nejspíš Rodrigo v Ci-
Acteur, comme peut faire Rodrigue dans
dovi a Placidus v Theodoře, ale že to není
Le Cid, et Placide dans Théodore, mais que
bezpodmínečně nezbytné a že lze obě
cela n’est pas d’une nécessité si absolue,
tyto emoce vyvolat rovněž prostřednic-
qu’on ne se puisse servir de divers Per-
tvím jiných postav, jako v Rodoguně, nebo
sonnages, pour faire naître ces deux sen-
soustředit divákovu pozornost jen k jedné
timents, comme dans Rodogune, et même
z obou emocí, jako je tomu v Polyeuktovi,
ne porter l’Auditeur qu’à l’un des deux,
který nás naplní soucitem, nikoli však
comme dans Polyeucte, dont la représen-
bázní. Totéž ovšem netvrdím o bázni bez
tation n’imprime que de la pitié sans au-
soucitu, neboť žádný příklad takového
cune crainte. Je ne dis pas la même chose
uspořádání neznám a ani si nedovedu
de la crainte sans la pitié, parce que je
představit, že by se mohlo zalíbit. Za to-
n’en sais point d’exemple, et n’en conçois
hoto předpokladu bychom mohli přísnost
point d’idée que je puisse croire agréable.
filosofových pravidel poněkud zmírnit
Cela posé, trouvons quelque modération
anebo je alespoň vyložit příznivěji, aby-
à la rigueur de ces Règles du Philosophe,
chom nemuseli zatracovat mnoho básní,
ou du moins quelque favorable interpré-
jež na našich jevištích uspěly.“
tation, pour n’être pas obligés de condamner beaucoup de Poèmes que nous avons vu réussir sur nos Théâtres.“ (P. Corneille, Discours II, s. 103–104; čes. překlad A. Pohorského, cit. vydání, s. 152; naše kurziva.)
Svrchovaný argument pro oprávněnost toho či onoho námětu a jeho zpracování shledává Corneille v estetickém požitku („agréable“), a proto považuje za nevhodnou konfiguraci, jež se zakládá pouze na vzbuzování strachu, jakkoli jde o emoci, bez níž ke katarzi v Corneillově pojetí nemůže dojít. Nejdo100
Ukázka elektronické knihy