98
tu holku prodávám, a sociálka řekla, že už jsem prostě, i doktorka řekla, že prostě budu mít poporodní trauma, mám z tý holky. […] Já jsem prodělala, já jsem měla ty trauma porodní, jsem to měla dva roky.“ Olívie Paní Olívie se o svou dceru nestarala a nechala uspokojování potřeb své dcery na své matce, se kterou žila v jedné domácnosti. Její mateřská identita se dále nerozvíjela a paní Olívie popisuje současný vztah s dcerou takto: „Já jsem jí nepovažovala jako dceru, já jsem cejtila, jako by to byla moje sestra, víte. Já jsem jí ne to, nevychovávala a bydlela jsem pořád u mámy s nima.“ Olívie Jiným příkladem toho, jak zdravotní stav žen ovlivňoval prožívání mateřské identity, byla situace paní Amélie, která v důsledku užívání léků na epilepsii nemohla kojit své dítě, přestože to bylo jejím přáním. „Ale těšila jsem se, že ho budu kojit, toho kluka. A nikdy mi to neřekli, že nebudu, jo? A pak říkala doktorka, že nebudu, že mám, mlíka je hodně, ale ty léky [na epilepsii], který tomu jako vaděj.“ Amélie Kojení představovalo pro paní Amélii důležitou součást mateřských úkonů, proto cítila, že jako matka v této činnosti neobstála.
7.1.2.2 Vědomí vlastního postižení Mezi vnitřní faktory ovlivňující prožívání mateřské identity žen s mentálním postižením patřilo i vědomí vlastního postižení. Míra vědomí si vlastního postižení a schopností se pohybovala od minimální po značnou. Jedna z dotazovaných žen popsala, jak jí vědomí vlastního postižení ovlivnilo v rozhodnutí vzdát se dcery. „[…] takhle to bylo řešení, důvodem, proč to tak je, že cítím se být rodič, já nevím, jestli on je zodpovědnější víc než já, protože já bych dokázala své dceři ublížit, že o sobě vím, že něco ve mně je a já to ze sebe nedokážu prostě, já vím, že jsem třeba nebezpečná holka, která by dokázala opařit svou holčičku, protože vím, že něco ve mně prostě je. Nedokážu to v sobě, prostě rozumíte? Člověk, který na tom není zdravotně tak jako já, tak všechno jako […] vy si myslíte, že já jsem zdravá. Že dokážu všechno, ale prostě já se nedokážu o sebe postarat, natož ještě o dítě. Ve mně něco je, já jsem asi nějak nemocná, já prostě bych to nezvládla. Práci mi nikdo nedal, protože na mě se dívaj jak na postiženou holku. […] A to dítě? Logicky […] Já vím, že bych dceři zničila život, ale nechtěla jsem si ji pustit k tělu, protože vím, že bych jí ublížila.“ Pavla Většina žen nemluvila o postižení jako takovém, ale popsala určité aspekty svého postižení, které ovlivňovaly jejich schopnosti. Tyto ženy
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265654