se schopností brát skutečnost na vědomí, s růstem vědomí. K jednotě vědomí patří např. i akty vciťování, pociťování apod.
Vědomí – souhrn poznatků: 1) Obsah mysli, který si člověk dokáže vybavit. 2) Základní termín empirické psychologie definované jako věda o stavech vědomí; zahrnuje subjektivní jevy, od vnímání prostého subjektu až k složitým poznávacím procesům, na nichž se podílejí psychodynamické činitele jako je motivace, vliv předchozí zkušenosti a momentální stav (únava, drogy. 3) Jde o všeobecné spojení duševních zážitků. 4) Vědomí je to, co má každý z nás, když vidí a slyší, když cítí libost nebo nelibost, když si něco představuje či rozvažuje, nebo když se rozhoduje k činu. 5) Někteří autoři nahrazují vědomí pojmem zkušenost, zážitek, chování.
Uvědomovat si, že jsme téměř všichni filozofové připouštějící existenci netělesných věcí, jako jsou myšlenky a pocity. Dokonce fyzikalisté, kteří zavrhují koncept nemateriální mysli existující nezávisle na těle, uznávají, že máme nějaké představy a počitky. Tvrdí však, že je možné objasnit jejich povahu pomocí fyzického ustrojení našich těl a mozků. Zároveň jsme si však všichni těchto mentálních zážitků vědomi a uvědomujeme si jak svou tělesnou, tak duševní existenci. Máme tělesné pocity (to, co vidíme, slyšíme, čicháme, hmatáme a chutnáme prostřednictvím svých smyslových orgánů) a jsme si vědomi toho, že je máme. Máme ale rovněž myšlenky, vzpomínky a pocity, jež jsou čistě duševního charakteru. Fakt, že tyto mentální fenomény uvědomujeme a že si spolu s nimi uvědomujeme i sami sebe, je tím, co zakoušíme jako vědomí.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265488
5.4 Osobní identita a nepřetržitost existence Identita Z lat. identitas = totožnost. Jedná se o ontologickou totožnost věci se sebou samou. Princip identity, ponejvíce ve formě A = A, výslovně klade jednotu věci jako zprostředkovanou svým protikladem (zvláště také s ohledem na identitu vědomí sebe sama); pokládá se za první princip filozofie. V logice vyjadřuje invariantnost smyslu logických objektů. Tradiční logika zavedla zásadu totožnosti (identity): „Vše je to, co jest“, každý objekt je sám se sebou totožný. Leibniz zformuloval ontologický princip totožnosti věcí nerozlišitelných; dva předměty jsou totožné, shodují-li se ve všech svých vlastnostech, a sémantický princip identity o vzájemné zaměnitelnosti dvou výrazů při zachování jejich pravdivostní hodnoty. Identita jako samost (totožnost) je výraz určité (relativní) kontinuity a setrvalosti (duše) v čase, kdy např. jedinec zůstává sám sebou v plynutí času. Jedná se o dosahování skutečné identity a bytostného sebeurčení – rozpomínat se na pravou identitu (např. na identitu /totožnost/ mezi absolutnem a středem našeho pobytu), na ryzí existenci. Člověk vytváří svou identitu i ve vztahu ke kultuře (civilizaci), v níž žije, když se vztahuje ke svému národu; identita je nesena také identifikacemi s určitými skupinami, lidmi, idejemi. I transcendentální aktivita subjektu souvisí s nalézanou (neustále otřásanou) identitou. Individuální i kolektivní identita se buduje ve vztahu k vlastní minulosti, ze sebe je pak schopna rozvrhovat svou budoucnost, uskutečňovat své vlastní přítomné možnosti. Identita se může projevovat spolehlivostí a odpovědností. Identita se vymyká úplné možnosti uchopení, není stejností věcí.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265488
Ze své identity je nutno se otevírat, být v čase, a zase se vracet k sobě (sebereflexe). Stará identita může odumírat, být otřesena a proměněna novou událostí. Sebou samým je třeba se zabývat, a zároveň se zbavovat určité připoutanosti k sobě (sebevztahování), být v dialektickém vztahu s druhými, se světem. Identita jako totožnost; vztah mezi dvěma nebo více předměty, jevy, které se shodují ve všech vlastnostech; prožívání a uvědomování si sebe sama, své jedinečnosti i odlišnosti od ostatních; soubor rysů, podle nichž je jedinec znám v určité specifické skupině. Identita aktuální představuje, co jedinec skutečně je. Identita potenciální spořívá v nerealizovaných vlastnostech.
Existence Z lat. existentia = jsoucnost. Jedná se o základní filozofický pojem užívaný v různých významech: existence věci vůči podstatě (esence); (podstata je substance. Je to, co je samo v sobě, vlastní nositel proměnlivých vlastností /akcidens/. Je to, co přetrvává v čase. Esence je podstata věci, bytostné určení věci.); rozlišení existence a podstaty je pojmově nutné, protože to, čím nějaká věc je, ještě nezahrnuje její, že je, její realitu; v existencialismu je existence vlastní způsob bytí člověka. Existenciální je určení všech lidských výkonů. Existence je výskyt, přítomnost určitých entit (jsoucen) ve skutečnosti (na rozdíl od výskytu v možnosti, v ideji, což charakterizuje esenci, podstatu); veškerá (univerzální) existence ve smyslu neosobní existence. Dále existence znamená způsob, jakým člověk je (způsob jeho bytí), život člověka ve světě. Jde o lidskou existenci ve světě, o specificky lidský způsob bytí, včetně těla, duše a tělesnosti, zvyků a přesvědčení. Pojem existence se posléze stává (v existencialismu) titulem pro lidskou subjektivitu (bytí), která si rozumí ve svém bytí (je s to dotknout se ekstaticky sebe sama) a ve svých dějinách se uskutečňuje – stává se ze svých možností sama sebou, ví o jiném. 100
Ukázka elektronické knihy