dával na domácnost deset šilinků a později, když přišly horší časy, patnáct. I tak jsem se ale cítil bohatší než kdy dřív. Vyrostl jsem o další palec, začaly mi rašit kníry, nosil jsem knoflíčkové boty a límec vysoký tři palce. Na nedělní mši jsem ve svých elegantních tmavých šatech, buřince a s rukavičkami z psí kůže položenými na lavici vypadal jako pán. Matka jenom těžko skrývala, jak je na mě pyšná. Mezi prací a čtvrtečními večerními „pochůzkami“, přemýšlením o oblečení a o holkách jsem míval záchvaty ctižádosti a viděl jsem se jako Velký byznysmen typu Levera nebo Williama Whiteleyho. Od šestnácti do osmnácti jsem se vážně pokoušel „tříbit svou mysl“ a připravoval se na dráhu obchodníka. Vyléčil jsem se z osekávání slov a skoro úplně eliminoval londýnský přízvuk (v údolí Temže se venkovské dialekty pomalu vytrácely, ti, co se narodili po roce 1890, většinou mluvili po londýnsku). Dělal jsem dálkový kurz na Littleburnově akademii, učil se účetnictví a obchodní angličtinu, se zájmem jsem četl strašné žvásty v knize Umění řemesla obchodnického a zlepšoval se v násobilce, a dokonce i v krasopisu. Když mi bylo sedmnáct, sedával jsem pozdě do noci s vyplazeným jazykem u petrolejky a cvičil ozdobný rukopis. Taky jsem dost četl, hlavně detektivky a dobrodružné romány. Přečetl jsem i pár brožovaných knížek, které tajně kolovaly mezi chlápky v krámu a označovaly se jako „bombastické“ (byly to překlady Maupassanta a Paula de Kocka). V osmnácti ze mne byl hotový intelektuál. Pořídil jsem si průkaz do krajské knihovny a hltal věci od Marie Coreliové, Halla Cainea a Anthonyho Hopea. Zhruba v tu samou dobu jsem vstoupil do městského čtenářského kroužku, který vedl pan farář. Scházeli jsme se celou zimu jeden večer v týdnu k literárním diskuzím, aspoň se tomu tak říkalo. Na farářovo [99] Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265278
naléhání jsem přečetl i kousek Ruskinova Sezamu a lilií a zkusil jsem i Browningovou. A čas běžel pořád dál. 1910, 1911, 1912. A s otcovou živností to šlo z kopce – ne zrovna volným pádem, ale z kopce. Po tom, co Joe utekl z domu, už otec ani matka nikdy nebyli stejní. Stalo se to krátce po mém nástupu u Grimmetta. V osmnácti byl z Joea pěkný surovec. Byl pořádný kus chlapa, kam se na něho hrabal zbytek rodiny. Měl široká ramena, velkou hlavu a vzpurný výraz v obličeji, kde mu taky vyklíčil docela slušný knír. Když zrovna nenasával v hospodě, postával ve dveřích krámu s rukama zaraženýma hluboko v kapsách a mračil se na kolemjdoucí, jako kdyby jim chtěl dát přes hubu, tedy pokud to zrovna náhodou nebyly holky. Když někdo chtěl vejít do krámu, Joe bez toho, aby vyndal ruce z kapes, uhnul jenom takový kousek, aby se tam dotyčný mohl prosmýknout. Potom mu do ucha zařval: „Táto! Krám!“ Na větší výpomoc se nikdy nezmohl. Otec s matkou naříkali, že „neví, co si s ním počnou“. Jeho věčné pití a kouření je přišlo šeredně draho. Jednou v noci odešel z domu a od té doby o něm nikdo neslyšel. Vypáčil kasu a vzal z ní všechny peníze, naštěstí tam bylo jenom osm liber. I tak to bylo dost na loď do Ameriky. Vždycky tam chtěl jet a taky asi jel, ale jistí jsme si tím nikdy nebyli. Ve městě z toho byl menší skandál. Oficiální verze byla, že pláchnul, protože přivedl jednu holku do jiného stavu. Mělo jít o nějakou Sally Chiversovou, která žila na té samé ulici jako Simmonsovi. Ta dítě opravdu čekala a s Joem se hodně sblížila, stejně jako s tuctem jiných kluků. Čí to děcko je, ale nikdo nedokázal říct. Matka s otcem téhle verzi uvěřili, a v soukromí jí dokonce omlouvali svého „ubohého chlapce“ za to, že ukradl těch osm liber a pláchl s nimi. [100] Ukázka elektronické knihy, UID: KOS265278
Nedokázali pochopit, že Joe se vypařil, protože už dál nemohl snášet bezúhonný a spořádaný život na malém městě, naopak prahnul po ženských, rvačkách a zahálce. Víckrát už jsme o něm neslyšeli. Možná úplně zvlčil, možná ho zabili ve válce a možná se jenom neobtěžoval nám napsat. To děcko se naštěstí narodilo mrtvé, takže nezpůsobilo žádné komplikace. Co se krádeže z kasy týče, matka s otcem to dokázali tutlat až do smrti. Pro ně to byla mnohem větší potupa než dítě Sally Chiversové. Kvůli potížím s Joem otec stárl před očima. Ztratit Joea bylo jako zbavit se těžkého břemene, ale zároveň mu to přineslo hodně bolesti a hanby. Od té doby mu výrazně zešedivěly kníry a začal růst do země. Z toho období pochází můj obraz otce jako malého šedivého muže s kulatým, vrásčitým, ustaraným obličejem a zaprášenými brýlemi. Pozvolna ho ubíjely finanční potíže a ostatní věci ho přestávaly zajímat. O politice a nedělních novinách už nemluvil tolik co o špatných obchodech. I matka se trošku scvrkla. Z dětství jsem ji přitom znal jako ohromnou a všudypřítomnou bytost s blonďatými vlasy, rozzářeným obličejem a obrovskými ňadry, prostě opulentní stvoření připomínající galionovou figuru na přídi bitevní lodi. Teď byla čím dál menší, ustaranější a vypadala starší, než ve skutečnosti byla. Kuchyni už nevládla s někdejší grácií. Pořád vařila skopový krk, co chutná ještě hůř, než vypadá, lamentovala nad cenou uhlí a začala používat margarín, který by kdysi v domě nesnesla. Když Joe odešel, otec musel znovu najmout poslíčka. Už ale zaměstnával jenom hodně malé kluky, maximálně na rok na dva, kteří neuzvedli těžší věci. Občas jsem mu trochu pomohl, když jsem byl doma. Byl jsem ale moc velký sobec na to, abych to dělal pravidelně. Pořád živě vidím, jak se belhá přes dvůr schovaný pod [101] Ukázka elektronické knihy