„Nemáš pilník?“ „Jo. V prvním šuplíku v komodě.“ „Jmenuje se Ernesto. Můžu mu dát na tebe číslo?“ Mezitím si pilovala nehty a trochu u toho šilhala. „Ne.“ „Stoprocentně by tě vzal na večeři nebo do kina. O filmech toho ví hrozně moc. Má doma velkou videotéku. Miluje němé filmy. Je to zajímavý chlap.“ Opřela jsem se vedle ní a poprosila o cigaretu. „A fyzicky? Jak vypadá?“ „Vysoký, s bradkou, brýlemi. Je prostě, jak bych to řekla, úplně bez chybičky.“ „Nesnáším představování, Vero…“ „A já zase negativně smýšlející lidi, Lu. Určitě tě pozve na nějaké elegantní místo. Na peníze si nemůže stěžovat a ve svém oboru je uznávaný. Jak dlouho už jsi nebyla s nějakým mužem v kině nebo na večeři v dobré restauraci?“ „Tak dobře,“ kapitulovala jsem po chvíli přemýšlení. „Tak já půjdu.“ „Výborně.“ Koneckonců, ta myšlenka nebyla zase tak špatná – francouzská nebo japonská restaurace s dobře vychovaným mužem, který by mi pomohl sundat kabát, doprovodil mě ke stolu a přinesl vychlazené šampaňské… Povečeřeli bychom při světle svíček a společně se smáli, ovínění alkoholem. Smát se, to zní dobře. „Ernesto Carruto,“ vyslovila jsem nahlas a snažila se představit si k tomu jménu člověka. •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264808