cestovateli, protože si uvědomují lépe než ostatní potřebu dostat se jinam, aby mohli objevovat svět. Četl jste Ostrov od Roberta Merleho? To je krásný popis situace, která nastane, když jsou muži a ženy nuceni žít spolu v prostoru ohraničeném mořem.“ „A kde ten ostrov je?“ „Někde v Polynésii.“ „Možná bych se tam mohl podívat při cestě na Nový Zéland...“ „Neřekla bych, že to bude tak snadné. I když kniha Roberta Merleho vychází z historických událostí a líčí příběh těch, co unikli z Bounty, nezdá se mi, že by někde byla uvedena přesná poloha ostrova.“ Filip si dlouho prohlížel Obrázky z cest Titouana Lamazoua. „Díváte se na obrázky z cest, Filipe?“ „Ano, vždycky s sebou mám akvarelové barvy. Někteří lidé fotí, ale všiml jsem si, že fotografie často nahrazují jejich paměť a oni potom nejsou schopní popsat svoji cestu bez fotoalba. Jako kdyby si na fotografii promítali svoje vlastní pocity. Akvarel mě dostává do krajiny, umožňuje mi být její součástí, zevnitř. Můžu dobře namalovat jenom to, co jsem si pořádně prohlédl. Někdy mě inspirují určité detaily – tvář, stín vržený budovou, strom. Prostřednictvím svého štětce se potom stávám tou tváří, stínem nebo stromem. Jsem tím, co maluju.“ „Ukážete mi svůj notes s obrázky z Nového Zélandu?“ „Slibuju.“ •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264807
Po odchodu Filipa jsem chvilku zůstala zasněná. K tomu, co mi právě řekl, jsem byla dost vnímavá. Trvalo mi dlouho, než jsem se naučila žít v přítomnosti. A přitom jiný čas k životu než přítomnost nemáme... Minulost zmizela a budoucnost tady ještě není. Pokud nežijeme přítomností, žijeme jenom vzpomínkami nebo očekáváním budoucnosti s rizikem, že se dostaví melancholie či frustrace. Nikdy jsem se příliš nezabývala minulostí a nebyla nijak nostalgická. Ale možná ještě nejsem v tom věku, kdy nostalgie poprvé vykoukne. Jediné, co mě pohánělo vpřed, bylo očekávání nastávajících událostí. Večeře s přáteli druhý den, příští víkend, kdy jsme měli jet na Crozon, cesta s třídou do Vídně, kterou jsem organizovala pro závěrečný ročník, den, kdy budu mít dítě, den, kdy se dítě naučí chodit, atd. Když nastala ona očekávaná událost, ať bezvýznamná, nebo významnější, neprožívala jsem ji, protože byla odstavena nějakými dalšími plány na vedlejší kolej. Nejednalo se o netrpělivost ani nenasytnost. Byla jsem si tohoto způsobu prožívání vědomá. Nathan velmi rychle tenhle můj nedostatek odhalil a jednoho dne mi řekl: „Hrozně rád bych žil se ženou, která je dnešní, a ne zítřejší, protože zítřek bude vždycky nahrazený pozítřkem, zatímco dnešek je jenom jediný, a to je teď!“ Někdy mě sevřel rukama a zatřásl mnou: •
99
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264807
„Haló, Natálie, víš, kde teď jsme? Cítíš ten písek pod nohama? Vidíš, jak ve večerním slunci všude rudne vřes?“ A potom, asi před deseti lety, přišel den, kdy mi podal svůj skicák, otevřel ho na prázdné straně a dal mi tužku se slovy: „Pusť se do toho, nakresli, co vidíš.“ Nathan nikdy nejde na procházku bez skicáku a krabičky barev. Často kreslí jenom černou, ale někdy namočí štětec do skleničky a přidá jeden nebo dva barevné tóny. Pod poličkou s mými popsanými zápisníky jsou jeho skicáky. Oboje jsme koupili na stejném místě, v obchodě s výtvarnými potřebami poblíž Saint-Sulpice. Možná až budeme jednou staří a už sotva vstaneme ze svých lehátek, budeme se moci bavit tím, že budeme vyhledávat nejlepší citáty k jeho kresbám... Když mi Nathan podal svoji tužku, byli jsme na Crozonu před naší chatrčí a horizont tvořilo moře. „Ale já neumím kreslit!“ „Na tom nezáleží, pusť se do toho!“ Udělala jsem dlouhou čáru přes celou stránku a skicák mu podala. „To je moře.“ „To je dobré, ale to není všechno. Nevidíš ještě něco?“ „Kdepak. Vlastně ano, vpravo je maják.“ A nakreslila jsem maják, jako kdyby se jednalo o kreslení při hře Activity. •
100
•
Ukázka elektronické knihy