temperamentní, slova sdělují něco, co je pro slovenský lid typické. Celek pravdivě vystihuje český i slovenský národ. A vzájemné souznění. Škoda, že už to není celek. Sovětská hymna, zvláštní, těžká i krásná. Impozantní. Ať nám Sověti lezli na nervy nebo ne, já ráda zpívala jejich písně. Ruské melodie, jejich temperamentní častušky, i táhlé a melancholické balady, plné smutku, slz a sentimentality. Naše škola ve Velkých Losinách mívala družbu se sovětskými vojáky, kteří měli kasárna v nedalekém okresním Šumperku a často k nám chodívali na besedu. A my jim vždy zazpívali nějaké naše i jejich písničky. Naše třída zpívala ráda, a když jsme jeli na výlet, celou dobu autobus hlučel, a my pěli jednu píseň za druhou. Však také při našich třídních srazech, které pořádáme každých pět let, si to připomínáme. Jednou jsme si to připomněli tak, že jsme už téměř vyčerpali všechen repertoár a pustili se i do těch budovatelských. Ostatní hosté jen koukali, neodcházeli, seděli tam, dokud se nezavřelo, a číšník měl tržbu. Třídní sraz se rozešel až druhý den v sedm hodin ráno… Mívali jsme kdysi také se školním sborem vystoupení pro veřejnost, účinkovali jsme na jevišti lázeňského sálu a soutěžili mezi sebou nejen ve zpěvu, ale i v recitaci. Byly to krásné časy. Hodně mi to potom chybělo. Později, když jsem měla rodinu, jsem si zpívala jen už tak sama pro sebe. A samozřejmě, když jsme se sešli s rodiči. Nejen u ohýnku. Ale také v hospodě, kam šli chlapi na pivo a my ženské se k nim přidaly. Nejednou jsme všichni rozezpívali celou hospodskou společnost. S mojí sestrou se nám několikrát stalo, že po nás ostatní hosté chtěli, ať nepřestáváme, a platili nám útratu, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264689
jenom abychom neodešly. No, někdy to dopadlo tak, že ani nevíme, jak jsme odešly. Zpěv mi chyběl. V pětadvaceti letech jsem se přestěhovala daleko od rodiny z Jeseníků do Beskyd a zpívala jsem si už jen tak doma. Na chodbě se to krásně rozléhalo. A v koupelně. Jelikož stará automatka při ždímání skákala, musela jsem na ní sedět, a tehdy mě napadaly, nevím proč, písně zasuté hluboko v paměti. Ječela jsem tam jak na lesy. „Ty jsi zase prala, viď?“ říkala mi vždycky moje sousedka. „Já jsem tě slyšela.“ Někdy jsem si zazpívala s druhým mužem, ale bohužel děti na to nebyly. A to mě mrzelo. Že syn umí zpívat, jsem se dověděla až od známých, ke kterým se každoročně s kamarády na Štědrý den stavoval, zpívaje koledy. Přede mnou nikdy zpívat nechtěl. Moc mi chyběl někdo druhý, dvojhlas i vícehlas… a tak. Já vždycky byla soprán. Ale když jsem pracovala v jedné fabrice, kde se vyráběly žehličky, naučila jsem kolegyni hodně písniček, které jsem si pamatovala ze školy. Já se přeonačila na druhý hlas, i když mi to nebylo vlastní. Při jednom pracovním úkonu, kdy jsme byly ve velké hale sami dvě a musely jsme mít sluchátka, neboť jsme dávaly dohromady části za pomocí ultrazvuku, jsme vždy dvojhlasně přímo hulákaly. Bylo nám jedno, že kolem chodí lidi. Ale nikdo nám nevynadal. Co si tak o nás všichni mysleli, to netuším. Zkrátka, zpěv mi moc chyběl, a tak jsem si to snažila vynahrazovat, jak se dalo. Proto jsem velmi uvítala, když u nás vznikl chórový sbor a poštovní doručovatelka, která šla náhodou kolem našeho domu, když 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264689
jsem zrovna zpívajíc seděla na pračce, mi navrhla, abych se k nim přidala. Sbor zpočátku vznikl jen díky několika nadšeným ženám. Pan farář totiž navrhl paní učitelce, která hrávala někdy v kostele na varhany, jestli by nedala dohromady pár lidí, kteří by zpívali při svatbách, svátcích a podobných příležitostech. Postupně se přidali také někteří muži, kteří hrávali na pohřbech. Jednou si paní učitelka přizvala pana profesora, který založil a vedl chórový sbor Slezan v Českém Těšíně. Pan profesor přišel a už od nás neodešel. Začal se našemu vesnickému souboru, který jsme si pojmenovali také Slezan, velmi intenzivně věnovat. Chtěl ukázat, že i v obci na trojmezí tří států - Čech, respektive Moravy, Slovenska a Polska, ve vsi na konci světa, jsou talentovaní lidé, zapálení pro věc. Přibyli další, sbor měl soprán, alt, baryton i bas a profesor začal nacvičovat i náročnější skladby. Zpívali jsme nejen v kostele, ale i na různých festivalech, koncertech a jezdili jsme na zájezdy. Pan profesor nás citýroval a byl přísný. Připadala jsem si, že chodím opět do školy a cítila se jako ryba ve vodě. Profesor se někdy na nás zlobil, zvyšoval hlas, když někdo ujížděl někam, kam neměl, hrozil nám, a někdy to vypadalo, že vyletí a vrazí falešnému pěvci pár pohlavků. S kamarádkami jsme se kolikrát pošťuchovaly a snažily se zadržovat smích. „Říkal jsem vám několikrát, abyste nepili před zkouškou!“ hřímával na nás často: „Pak se vám rozjedou hlasy a stojí to za…víte za co.“ No jo, chlapi většinou už měli nějaké to pivo v sobě a častokrát 100 Ukázka elektronické knihy