7. Útěk Znovu jsem začal přemýšlet o útěku. Tiše jsem vstal a šel se podívat k oknu; zvuk mých kroků naštěstí pohltil měkký koberec. Okno bylo jen přivřené; škvírou mezi jeho křídly na mne zavanula těžká vůně jakýchsi květů v noční zahradě. Opatrně jsem okno otevřel a vyklonil se ven. Pode mnou byla zeď hustě porostlá břečťanem a vrcholky keřů zalité měsíčním světlem. Ve vile jsme sice nestoupali po žádných schodech, avšak vzhledem k tomu, že dům byl zapuštěný do svahu, bylo okno dost vysoko nad zemí a skok by zřejmě skončil přinejmenším zlomenou nohou. Vrátil jsem se a znovu se posadil do křesla. Slyšel jsem: „Kdyby se nyní zbortila brána k tvé svatosti, ó Ceres, jež trůnilas v Eleusině, opilý nadšením cítil bych nyní posvátný děs z tvé blízkosti, porozuměl bych tvým zjevením…“ „…v Eleusině hu hu ua ua posvátný děs grrr eeee tvým zjevením…“ blekotal profesor. Dívka už dojedla vajíčka a teď jen s přivřenýma očima naslouchala hegelovskému duetu. S profesorovým hlasem se cosi
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264658