Skok sem, skok tam
málokdy, nejsou zvědaví, a že ani on není nadbytečně zvědav, jak oni každý ve své rodině žijí. Rozhodl se kdysi, že jim do života nikdy mluvit nebude, že bude jiný, aby jim nešel na nervy jako táta jemu. Teď mu to přišlo divné. Jako by tady něco chybělo. Došel až nahoru, rozhlédl se, viděl, že sektorová knihovna až do stropu nebude už nikdy dokončena, zůstane jen u jedné stěny, ačkoli ji kdysi chtěl mít na třech a dole pod okny až k podlaze, přejel očima barevné knižní hřbety, můjtybože, tolik stran, které zůstanou nepřečteny, tolik osudů, myšlenek, faktů, tolik peněz, které byly vyhozeny, protože tu spoustu románů, přiznejme, že většinou zbytečných, nebudou chtít ani v knihovně, ani v antikvariátě, už teď je to marná a marnivá makulatura, pohaslá iluze, kdenictunic, pšouk a dým. Ještě že teď už mají oni s manželkou, bývalí mladí, současní staří, celý dům jen pro sebe, že už sem nahoru vlastně nemusí chodit, nemusí se převtělovat do otce, bát se jeho kroků, nemusí utíkat před světem do falešné samoty. A taky že sem chodit nebude, leda když ho Hana pro něco pošle. Nebo když mu dá pověsit vyprané prádlo na terasu, aby tam vlálo jako ubohá vlajkosláva symbolizující někdejší naděje. Jak to napsal Hemingway: Život zlomí každého. I ten nejslavnější a nejúspěšnější odchází zlomen. Svět jsou jedny vel97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264655