Skok sem, skok tam
málokdy, nejsou zvědaví, a že ani on není nadbytečně zvědav, jak oni každý ve své rodině žijí. Rozhodl se kdysi, že jim do života nikdy mluvit nebude, že bude jiný, aby jim nešel na nervy jako táta jemu. Teď mu to přišlo divné. Jako by tady něco chybělo. Došel až nahoru, rozhlédl se, viděl, že sektorová knihovna až do stropu nebude už nikdy dokončena, zůstane jen u jedné stěny, ačkoli ji kdysi chtěl mít na třech a dole pod okny až k podlaze, přejel očima barevné knižní hřbety, můjtybože, tolik stran, které zůstanou nepřečteny, tolik osudů, myšlenek, faktů, tolik peněz, které byly vyhozeny, protože tu spoustu románů, přiznejme, že většinou zbytečných, nebudou chtít ani v knihovně, ani v antikvariátě, už teď je to marná a marnivá makulatura, pohaslá iluze, kdenictunic, pšouk a dým. Ještě že teď už mají oni s manželkou, bývalí mladí, současní staří, celý dům jen pro sebe, že už sem nahoru vlastně nemusí chodit, nemusí se převtělovat do otce, bát se jeho kroků, nemusí utíkat před světem do falešné samoty. A taky že sem chodit nebude, leda když ho Hana pro něco pošle. Nebo když mu dá pověsit vyprané prádlo na terasu, aby tam vlálo jako ubohá vlajkosláva symbolizující někdejší naděje. Jak to napsal Hemingway: Život zlomí každého. I ten nejslavnější a nejúspěšnější odchází zlomen. Svět jsou jedny vel97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264655
Miloň Čepelka
ké jatky. Nebo jatka? Mohl by se podívat do slovníku, ale kašle na to. Pro něj platí obojí. A co je nám platné, že než to pochopíme, tak okolo jatek vidíme rajskou zahradu, ve které si můžeme hrát, milovat se, kterou můžeme ošetřovat a zvelebovat. Přesto všichni, co jsme tudy kdy šli či jdeme, a ti, co tudy ještě půjdou, skončí na jatkách... Proč sem vlastně šel? Aha, hodit na šňůru osušku, mokrou po ranní sprše. Na zasklené terase snáz a rychleji uschne. Podíval se dolů do zahrady a přes plot k sousedům. Odtamtud na něj hleděl jejich pes. A díval se tak hezky, až se z toho jeho kukuče rozplakal. Chtěl psát o infarktu a o stavu svého srdce dnes, ale pak ho napadlo, jestli už to nenapsal, projížděl na počítači sedmdesát popsaných stran, a hle, podezření se potvrdilo, už to v textu je. Vzalo mu to z plachet větříček, který často jen sám uměle rozfoukával, a navíc ho rozladilo, že je tak pitomý, nic si nepamatuje a zmůže se leda na pocit, na podezření. Tak o čem dnes? A proč? Proč vůbec? Není to ztráta času? Koho kdy v budoucnu může pelmel jeho dojmů a nálad zajímat? Kdyby šel radši na procházku. Proklínal svou závislost na počasí. Červenec, a chladno. Svatá Anna, chladna z rána, to sedí. Letos určitě. Zalézt do postele a zůstat tam. Dokdy? Dokud neshnije? Vždyť proto vstal, aby neshnil! Přemluvil se k činu, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264655
Skok sem, skok tam
dalo to fušku, a teď jen bezradně zírá na obrazovku notbuku, slovo aby ze sebe páčil. Spolužáci se chtějí scházet, má jim to zorganizovat. Proč ne někdo jiný? Nemá sebemenší chuť. Měl by určit termín, zajít do hospody, jestli mají volný salonek. Vrchní se zeptá, kolik jich bude, a to je těžko rozhodnout předem, řada jich slíbí, a pak nepřijedou. Nejdřív se dožadují, ale skutek utek. Ať si trhnou nohou! Zpytuje se, z čeho je tak otrávený, přeotrávený. Nic mu nechybí. Má volné večery, volné dny, může si číst, kdy chce a co chce, jenomže sotva vezme knihu do ruky, už se mu oči klíží. Včera se neklížily! Kosmonaut z Čech ho zaujal. Napsal Jaroslav Kalfař, anglicky. V Americe. Odešel tam za maminkou, když mu bylo patnáct, a nevrátil se. Dnes je mu osmadvacet, jeho prvotina má všude úspěch, ačkoli víc než sci-fi je o dějinách našeho nárůdka. Malá vivisekce pohledem z dálky. Řez skalpelem z dálky. Závidí mu ten pohled. Má vztek, že sám ho není schopen. Ale jak by mohl, když je do přezrálé české žumpy pohřížen až po bradu. Zničehonic ho napadla lidová písnička, populární víc než před půlstoletím, kdy po ní sáhl i swingový Orchestr Karla Vlacha. Jak proboha dnešním mladým vysvětlit, proč? Že to byla úlitba komunistům, kteří se zaklínali domácím folklorem proti úpadkové im99 Ukázka elektronické knihy