Němci se zřejmě rozhodli ukrást jméno i loutkáři. Stále častěji dostával dopisy adresované Herr Birkholzovi. Kdo byl Herr Birkholz? Rozhodně ne její přítel pan Brzezick. Herr Birkholz byl člověk, o němž mohli nájezdníci prohlašovat, že je ze stejného masa a krve jako oni. První dopis loutkář spálil, aniž ho četl. Ještě tři dny poté měl od plamene svíčky puchýře na prstech. Napodruhé dopis otevřel – a jak ho četl, čím dál víc se vztekal. Když dočetl, hodil dopis do kouta. „Chtějí, abych se zaregistroval,“ zuřil. Karolína, která šila u stolu, se zeptala: „Jak zaregistroval?“ „Že jsem Volksdeutscher – že jsem Němec,“ řekl loutkář. „Mám podepsat nějaký papír, protože můj otec byl Němec. Prý za to dostanu víc přídělových lístků na jídlo. Spousta Volksdeutsche jsou lidé, kteří mají z příchodu Němců radost. Ale jestli si ti grázlové myslí, že si mě koupí za pár soust, jsou na omylu,“ dodal a stiskl rty. Druhý dopis následoval první, popel rozprášil loutkář z okna. Když na něj jeden voják promluvil v jazyce jeho otce, předstíral loutkář, že nerozumí, a mračil se na vojáka stejně nepřátelsky jako ostatní obyvatelé Krakova. A co bylo hlavní, dál se přátelil s Trzmielovými. Karolíně se jednou nebo dvakrát podařilo přemluvit svého přítele, aby ještě nevěšel kouzlení na hřebík, ale stránky knížek zůstaly pod jeho dlaněmi zarytě strnulé. Loutkáře asi bolelo srdce natolik, že už nedokázal v tomhle světě vyvolat sebemenší zázrak. „Od začátku jsem byl mizerný kouzelník, Karolíno. Promiň,“ zavrtěl poraženecky hlavou. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264633