„Když mi to dovolíš, budu spát s vámi. A slibuji, ne, přísahám tady před Bohem a otcem Basilejem, že vás budu chránit do posledního dechu. Dovolíš mi to, Vojtíšku?“ Vojta pohlédl na Matěje. Na chvíli váhal, uvěřit mi. Ale když Matěj souhlasně přikývl, objal i on mě. Netušil jsem, kolik síly může malé dítě mít. Málem mě uškrtil. „Jdeme spát,“ rozhodl Matěj a chtěl mi Vojtu vzít z náručí. „To ne, Matěji, počkáme na Marka,“ ohradil se prcek. „Musíme přece vědět, jestli nás nezklame, jako včera. I ty jsi byl smutný, když nepřišel.“ Na tohle se nedalo nic říct. Odtáhl jsem Vojtěcha od sebe a držíc ho stále v náruči, pohlédl jsem mu do očí. „Věříš mi?“ „Zkusím to.“ Co mi ta jeho kousavá odpověď připomněla? „Ty jsi mi dal ráno své slovo muže. A já ti teď tady před Matějem a otcem Basilejem dávám své slovo, že se najím, promluvím s farářem a přijdu za vámi. Věříš mi?“ „Ano,“ reagoval okamžitě Vojta a znovu mě pevně objal kole krku. „Ale můžu ti říct ještě tajemství? Ale nesmíš mě prozradit, slib mi to!“ Cítil jsem v tom jeho pokus, jak oddálit, aby nemusel do postele. Přesto jsem neodolal a přidržel si ho stále v náruči. „Asi musíte být velcí kamarádi. Matěj tě má moc rád. Dnes jsem ho viděl brečet. A chlapi přece nebrečí, že ne?“ Na chvíli mě šokovalo, co řekl. Ale dal jsem mu slovo, tak jsem se tvářil jakoby nic.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264452
„Když hned půjdeš spát, tak slibuji, že si spolu zítra vyrazíme někam, kde to neznáš a ukážu já tobě svoje tajemství. Souhlasíš?“ „Opravdu?“ „Opravdu,“ ujistil jsem ho. Můj slib ho přesvědčil. Jen abych mu ho splnil, tak mi byl schopen usnout už v náruči. Na to jsem mu však neskočil. Vážně jsem byl hladový, také jsem chtěl, aby si opravdu odpočinul. A navíc jsem nechtěl nadále trápit Marka. Ten stál vedle nás a tvářil se starostlivě. „Dobrou noc,“ rozloučil se Vojta, když si ho převzal do náruče Matěj a odešel s ním do komnaty, kterou nám opět otec Basilej přenechal. Oba jsem je pohledem plným lásky doprovázel. Když jsem se najedl, nabídl mi otec Basilej pohár vína. S chutí jsem ho přijal. Měl jsem na něj opravdu chuť, ale také jsem cítil, že je ve vzduchu nějaké napětí. Už když odcházel Matěj, všiml jsem si něčeho, co sem nepatřilo. Jen díky tomu čertíkovi jsem to víc nerozebíral. V tu chvíli jsem si uvědomil, že málokterá fara mohla říct, že měla ve svých stěnách čerta. A my ho tady měli a já děkoval Bohu za to, že tu byl. I za tak krátký čas z nás dělal jiné lidi. Hlavně však ze mne. „Jsi unavený?“ zeptal se otec Basilej. „Ano, otče.“ Nelhal jsem. Opravdu jsem se cítil unavený. Ale zároveň jsem stále vnímal jakési napětí. Co však bylo pro mě důležité, nechtěl jsem zklamat Vojtu a už vůbec ne Matěje. Byl dnes večer nějaký divný. A to mě trápilo. Už tak jsem mu způsobil mnoho starostí. A nechtěl jsem dělat další. Miloval jsem ho. „Dobře, Marku. Promluvíme si jindy,“ pousmál se otec Basilej.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264452
Kdybych ho poslouchal pozorněji, asi bych postřehnul podivný tón v jeho hlase. Já už však chtěl být u Matěje a malého Vojtíška. „Dobrou noc.“ „Bůh tě provázej,“ požehnal mi náš farář.
100 Ukázka elektronické knihy