Pravda a třída
99
genitální charakter a reprodukční funkci, byla odedávna považována za „plýtvání“. Všechny tyto prvky byly zařazeny do kategorie „iracionálního“, neboť oficiální představě racionality měla nadále odpovídat pouze spravedlivá směna. Tato představa již nikdy nemůže pojmout přebytek, a ten se pak jeví jako „necivilizovaný“ nebo „iluzorní“. Nicméně buržoazní společnost, skrytá pod maskou „zastupitelské vlády“, vždy kladla rovnítko mezi „lid“ a „iracionálno“ (divoké „davy“ nebo „masy“), přičemž „lid“ se většinou skládal z nevzdělaných běžných lidí. Výstižná klišé byla zděděna z dob pozdní římské republiky. Neslýchaná provokativnost Rousseauovy inovace spočívala v tom, že lid, otrok vášní, byl prohlášen za něco, co je nadřazeno racionálnímu a kultivovanému diskursu i jeho nositelům: civilizované elitě dvora a univerzity, ba i opoziční elitě soustředěné okolo krásného písemnictví, experimentální vědy a osvícenské pamfletistické či žurnalistické tvorby, tedy elitě, k níž samozřejmě patřil i sám Rousseau. Proti tomuto diskursu postavil – opět v souladu s římskými republikánskými kontroverzemi – bojové, atletické, bukolické a lidově umělecké ctnosti, jimiž se vyznačují rovnostářská společenství spjatá s přírodou. Ve slavné druhé a třetí zásadě IV. knihy svého pojednání o výchově Rousseau říká: „Máme soucit jen s těmi bolestmi bližních, jichž podle vlastního mínění nejsme ani sami ušetřeni […] Soucit, který máme s bolestí bližního, se neměří velikostí této bolesti, ale naší představou o tom, jak velké utrpení mu tato bolest působí […]“57 Tyto zásady jsou jádrem manifestu solidarity. Račte uvážit, že Rousseauovým předpokladem je pouze holé lidství v každém jedinci. Tento předpoklad je čistě osobní, subjektivní, psychologický – dosažitelný sebepozorováním. Je založen, jak známo, na strachu: na strachu z našeho vlastního utrpení, které nám umožňuje porozumět také utrpení druhých. Neexistuje žádné vnější či „objektivní“ měřítko, podle něhož by se dalo utrpení měřit, a ani takového měřítka není třeba; cit pro nebezpečí, která na nás číhají,
57 Rousseau, J.-J., „Emil aneb O výchově“ [1762], in: J. Cach (ed.), J. J. Rousseau a jeho pedagogický odkaz. Výbor z pedagogického díla, přel. M. Holická a J. Holický, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1967, s. 105–106. Srov. týž, „Émile ou De l’éducation“, in: týž, Œuvres complètes, sv. 4, Gallimard, Paris 1969, s. 507–508.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264204