Pravda a třída
99
genitální charakter a reprodukční funkci, byla odedávna považována za „plýtvání“. Všechny tyto prvky byly zařazeny do kategorie „iracionálního“, neboť oficiální představě racionality měla nadále odpovídat pouze spravedlivá směna. Tato představa již nikdy nemůže pojmout přebytek, a ten se pak jeví jako „necivilizovaný“ nebo „iluzorní“. Nicméně buržoazní společnost, skrytá pod maskou „zastupitelské vlády“, vždy kladla rovnítko mezi „lid“ a „iracionálno“ (divoké „davy“ nebo „masy“), přičemž „lid“ se většinou skládal z nevzdělaných běžných lidí. Výstižná klišé byla zděděna z dob pozdní římské republiky. Neslýchaná provokativnost Rousseauovy inovace spočívala v tom, že lid, otrok vášní, byl prohlášen za něco, co je nadřazeno racionálnímu a kultivovanému diskursu i jeho nositelům: civilizované elitě dvora a univerzity, ba i opoziční elitě soustředěné okolo krásného písemnictví, experimentální vědy a osvícenské pamfletistické či žurnalistické tvorby, tedy elitě, k níž samozřejmě patřil i sám Rousseau. Proti tomuto diskursu postavil – opět v souladu s římskými republikánskými kontroverzemi – bojové, atletické, bukolické a lidově umělecké ctnosti, jimiž se vyznačují rovnostářská společenství spjatá s přírodou. Ve slavné druhé a třetí zásadě IV. knihy svého pojednání o výchově Rousseau říká: „Máme soucit jen s těmi bolestmi bližních, jichž podle vlastního mínění nejsme ani sami ušetřeni […] Soucit, který máme s bolestí bližního, se neměří velikostí této bolesti, ale naší představou o tom, jak velké utrpení mu tato bolest působí […]“57 Tyto zásady jsou jádrem manifestu solidarity. Račte uvážit, že Rousseauovým předpokladem je pouze holé lidství v každém jedinci. Tento předpoklad je čistě osobní, subjektivní, psychologický – dosažitelný sebepozorováním. Je založen, jak známo, na strachu: na strachu z našeho vlastního utrpení, které nám umožňuje porozumět také utrpení druhých. Neexistuje žádné vnější či „objektivní“ měřítko, podle něhož by se dalo utrpení měřit, a ani takového měřítka není třeba; cit pro nebezpečí, která na nás číhají,
57 Rousseau, J.-J., „Emil aneb O výchově“ [1762], in: J. Cach (ed.), J. J. Rousseau a jeho pedagogický odkaz. Výbor z pedagogického díla, přel. M. Holická a J. Holický, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1967, s. 105–106. Srov. týž, „Émile ou De l’éducation“, in: týž, Œuvres complètes, sv. 4, Gallimard, Paris 1969, s. 507–508.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264204
100
G . M. Ta má s
nám dostačuje k tomu, abychom měli cit pro pravděpodobné nesnáze druhých. Dovedeme-li si jejich situaci představit jako naši vlastní, pak s druhými soucítíme úměrně tomu, jak velké porozumění a vcítění v nás probudí představa oné situace a jak živý obraz si vytvoříme o jejich pocitech v takovém okamžiku. Na tomto malém základním kameni – ba oblázku – stojí celá stavba solidárního společenství. K ustavení sociální spravedlnosti stačí, abychom si přáli skoncovat s představitelným a odstranitelným utrpením, protože lidský živočich je strachem a představivostí nadán od přírody. Leč nacházíme tu i jinou skrytou myšlenku, která je ještě revolučnější. Tu bychom mohli nazvat odmítnutí každé a veškeré teodiceje. Církev utrpení vysvětluje hříchem. Jak mohl být dobrotivý a všemohoucí Bůh příčinou utrpení a smrti? Mohla to být jen odplata za něco, co je vlastní všem lidským bytostem, ale k čemu se zároveň všichni lidé rozhodli z vlastní vůle: prvotní hřích neposlušnosti. (Ze strukturního hlediska hrají v moderních agnostických společnostech stejnou roli redukcionistické teorie lidské přirozenosti.) Pokud si nemyslíme, že neoddělitelnou součástí lidské přirozenosti je skutečně prvotní hřích, pak utrpení není nutné; a naopak, pokud chápeme a pociťujeme utrpení druhých, pokud tedy může být utrpení vyváženo podporou těch, kteří nemusejí být dobří, ale mají instinktivní odpor ke zlověstné hrozbě, jíž je očividné neštěstí v jejich okolí, pak se inu prvotní hřích zdaleka nezdá něčím hodnověrným. Navíc pokud se lze utrpení vyhnout, pak nám nemůže nic zabránit v tom, abychom pokládali za samozřejmé, že zmírnit utrpení je povinnost. Povinností jsme vázáni jen v případě věcí, jež jsou uskutečnitelné. Ale jestliže utrpení není přirozené v tom smyslu, že by nutně vyplývalo z našich přirozeností, pak musí být společenské a dějinné, tedy přístupné změně – a proč bychom neměli tuto změnu uspíšit? Jestliže například platí, že nerovnost je zapříčiněna přírodním výběrem, pak revoluce nemají žádný smysl; jestliže není, pak je dělání revolucí záslužnou věcí. Rousseauovský socialismus je anti-teodicea; oponuje tragickému a konzervativnímu názoru vycházejícímu z dědičného hříchu nebo přirozeného fatum a staví proti němu skvostnou filosofickou fikci mužů a žen, kteří se sice narodili jako svobodní, ale všude jsou evidentně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264204
Pravda a třída
101
v okovech. Jestliže je svobodně narozený člověk sražen do postavení otroka, viníkem nemůže být nikdo jiný než společnost, respektive špatná společnost. Jestliže lidskou přirozenost není třeba tvarovat, aby se otevřela svobodě, a jestliže to není třeba, protože jsme svobodní a priori, pak je zapotřebí změnit společenskou organizaci. Jelikož lidskou přirozeností je svoboda, pramen této svobody, třebas znečištěn a zapírán, je naší pravou přirozeností; odtud pochází předpoklad, že zotročení lidé stojí morálně výše než otrokáři. Rousseauova teorie vybízí k myšlence, že s lidem se nutně pojí svébytná kultura a svébytná morálka, které vzbuzují náklonnost a solidaritu u všech lidí dobré vůle. Jeden z největších rousseauovských socialistů to vyjádřil s klasickou jednoduchostí: […] to, proti čemu antinomista nebo muggletonián horlil a co nazýval „rozumem“, bychom dnes definovali spíše jako „ideologii“ nebo jako vnucená omezení, jež na nás klade vládnoucí diskurs. Antinomistická nauka byla projevem hluboké nedůvěry vůči „rozumům“ vznešených a zajištěných lidí, jakož i církevních a akademických institucí, a to nikoli proto, že by tyto rozumy dávaly vzniknout nepravdivým poznatkům, nýbrž proto, že poskytovaly klamavou apologetiku („hadí zdůvodňování“) prohnilému společenskému řádu, jenž se v hloubi zakládal na násilí a soukromém materiálním zájmu. Stručně řečeno, antinomisté se nestavěli proti vědění, nýbrž proti ideologickým předpokladům, které předstíraly, že jsou vědění, a proti ideologickému znečištění všeho ostatního. […] K tomu je nutné připojit […] kulturní či intelektuální definici „třídy“. Ve věku „rozumu“ a „elegance“ vše sloužilo ke zdůraznění ostrých rozdílů mezi ušlechtilou a démotickou kulturou. Oblékání, styl, gestikulace, společenská pravidla řeči, gramatika, ba i interpunkce souzněly se znaky třídy; ušlechtilá kultura byla propracovaným souborem zásad, jehož principem byla společenská inkluze a exkluze. Těžko dosažitelnou vstupenkou do této kultury byla klasická vzdělanost a zběhlost v právu […] Tyto znalosti legitimizovaly a zároveň maskovaly
Ukázka elektronické knihy