divákům. „Nerozumíme tomu, co se… Sověti… vyhrávají na tomto nářadí? Ale ne, to přece není… Oni vážně vyhráli?!“ breptá rumunský televizní komentátor. Soudruh vyskakuje z pohovky, koktá, vykřikuje, rozčilením se mu chvěje hlas: „Rumunsko odsuzuje tuto… agresi!! Sudí jsou podplacení Rusy a tou jejich bastardkou!“ Stojí na nohou, chce se mu zvracet, všichni se na něho obracejí a čekají, že znovu nastolí pořádek, všichni jako děti neustále doufají, že poblahopřeje, vyplísní, ukáže cestu. Z televizoru se ozývá pískot, roztrpčené publikum je také na nohou, kamera švenkuje mezi Sovětkami a Nadiou z profilu s rukama v bok, Sovětky vedle ní vypadají maličké. Musí učinit rozhodnutí hodné tohoto historického okamžiku, tohoto zadrhnutí dějin, Rusové, Československo. „Ať okamžitě připraví letadlo!“ „Letadlo, Soudruhu? Vy… poletíte do Prahy?“ „Ale ne, ty pitomče. Ať je přivezou zpátky! Odstupujeme ze soutěže!“ Okamžitě volají velvyslanci. „Je neděle, nemám tu nikoho z poradců,“ opakuje, než si uvědomí, že po něm chtějí, aby se do místa soutěží vypravil přímo on. S úkolem: učinit přítrž tomuto ponižování, tady se už jedná o skutečné vyhlášení války. – Béla si sice zakládá na tom, že ho ze strany Sovětů nemůže nic překvapit, ale tohle už je vážně moc, s tímhle ať jdou vážně do prdele! Ta jeho kravka je sice pořád ještě trochu tlustá – ale on už jí s pomocí cvičení dokáže vrátit lidské rozměry –, právě přejela Nelli na přeskoku, jenže hlas z reproduktoru vytrubuje, že došlo k chybě při výpočtu: zlato půjde Nelli, stříbro Nadie! Béla křičí do obecenstva: „Viděli jste to?? Čísla tancujou, jak si rusáci písknou! To si ty čísla 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264098
na tabuli můžou dělat, co chtějí??“ Nadia chladnokrevně přechází k dalšímu nářadí. Získává desítku na bradlech! Béla skáče radostí, ta holka je fakt dělo, ostatní Rumunky ke své královně napřahují pěsti, z tváří jim vyzařuje divoká radost. Všichni skandují „Na-dia, Na-dia!“, ona běží k Bélovi, vrhá se mu do náruče, malé, divoké srdíčko proti jeho hrudi, on ví, už nemyslí na ukradené zlato, ale jako vždy na to, co má přijít. Zbývá poslední nářadí, jediné, ještě může získat celkový titul. Za chvilku to bude jen a jen na ní. Na-dia, Na-dia, rozhodčí vyvolávají její jméno. Přistupuje ke kladině, zavře oči a v tichu rušeném pouze hřměním fotografických blesků se zhluboka nadechne. Velvyslanci se konečně podařilo přesvědčit pracovníky bezpečnostní služby, aby ho pustili k Bélovi. Zděšený ze strnulých obličejů děvčat strhaných únavou, z jejich dutých pohledů a hubených stehen, z ran, které vydávají pánve narážející do žerdi bradel, má sotva tak čas Bélovi vysvětlit, proč přišel: „Soudruhu Károlyi, jsem velvyslanec Rumunska, Soudruhovo letadlo na vás už čeká,“ to maďarské hovado mu na to říká, ať jde k čertu, on, jeho letadlo, nejvyšší Soudruh taky a s ním i celé Rumunsko. Maďar popošel co nejdál ve vymezeném prostoru, s rukama u úst křičí směrem k Nadie: „Ták, ano, miláčku, do toho, přesně tak, ano, pomalu, zvedni se, jo, pomaličku…“ jako by ji naváděl při průchodu nicotou. Deset! Zamilovaný dav v hledišti bouří, Béla ochraptělým hlasem řve na Soudruhovy pohůnky, kteří ho vlečou pryč: deset, deset, deset! Nadia má tři minuty odpočinku před posledním cvičením, sveze se na židli, záda promočená potem, vypije pár doušků vody, Béla stojí o kousek dál a zdá se, že diskutuje s nějakými oficiálními představiteli. Ostatní děvčata z družstva si navlékají tepláky, přitom je v hale teplo. Nadia si svě99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264098
domitě protahuje nohy, svaly na zadní straně stehen se jí třesou. Vtom se objevuje. Neznámý muž v šedém obleku ji bez okolků chytá za paži, je tak blízko, že cítí jeho kyselý dech, vzpírá se, zajíkavě křičí „Pane učiteli, pane učiteli,“ směrem k Bélovi obklopenému šedými obleky, potom víc nahlas Pane u-či-te-li! snaží se vytrhnout, Béla se k ní natahuje, napruží se jako luk, ale je jich kolem něj moc, jsem tady, drobečku, dáme to do pořádku, Nadia ho v rámusu a hvízdotu publika neslyší, dav fotografů se snaží o poslední snímky Rumunek, jak je, aniž se otáčejí, odvádějí v řadě směrem k východu. A oné podzimní neděle ohromení komentátoři všech televizních stanic opakují: „Tak toto vidíme poprvé. Poprvé. Rumuni odstupují ze soutěže. Zlatá medaile za kladinu bude bohužel při Nadiině nepřítomnosti automaticky předána Nelli Kimové.“ Nechali je nastoupit do autobusu a potom namačkali do soukromého letadla. Protože vypukne válka, třese se Dorina, některé dívky pláčou, jiné hrají karty. Letí se bez letušek, je tu jen nezbytná, předrážděná tlumočnice. Béla si sedá vedle Nadii. Před nimi i za nimi šedé obleky. Položí jí dlaň na vlhkou ruku, jemně stiskne, hrdlo spoutané zvláštním smutkem, klidná, důvěřující Nadia malými prstíky pevně obemyká ty jeho. Pilot ohlašuje: „Tři tisíce. Ne, pět tisíc. Hlásí mi deset tisíc čekajících na letišti!“ Ministr sportu totiž v rádiu v živém vstupu prohlásil, že se nikdy nenecháme ponižovat Sověty. Náš Soudruh nechal usouženou dívenku přivézt zpět do vlasti. Ukončil její kalvárii, chrání národní klenot, naši hrdinskou Nadiu! Letadlo zastavilo, všichni jí běží vstříc, bouřliví, roztrpčení, otřesení, kde je, chceme ji schovat v bezpečí, daleko od všeho, co ji ničí, chovat ji v teple, chránit ji.
100
Ukázka elektronické knihy