101
přece přiťuknout se svatojánskou muškou a s malou Barbarou!“ volala hlučně: přitom mávala sklenkou šampaňského. Z druhé strany k nim přistoupila Nicoletta, také se sklenicí v ruce. Oči jí zasršely a kroutila nabarvenými ústy. „Prosit!“ volala paní generálová, „Prosit!“ volala Nicoletta. Hendrik si ťukl nejdříve s královskou babičkou, potom s Nicolettou – děvčetem, které do tohoto prostředí zahnal osud stejně podivný, jako byl jeho. Pohybovala se zde, trpěna zvědavě shovívavou snášenlivostí tajného rady a sebejistou rozmarností paní generálové – vroucně chráněna Barbařinou láskou. V tomto okamžiku si Hendrik uvědomil, jasně a silně, pocit sounáležitosti – bratrskou sympatii k Nicolettě. Pochopil, že si jsou rovni. Její otec byl literát a dobrodruh, jehož vitalita a cynická inteligence fascinovaly bohému na přelomu století, kdežto maloměšťácká nesolidnost tatíčka Köbesa nemohla nikoho fascinovat, nanejvýš mohla rozlítit věřitele. Tady však, mezi lidmi nejvyššího vzdělání, ohromných majetků – většina přítomných nebyla vůbec zámožná, ale Hendrik je všechny pokládal za těžké boháče –, mezi lidmi sebejistými, ironickými a chytrými, v jejichž kruhu se Barbara dovedla pohybovat s jistotou, která ho rozčilovala, zde hráli oba stejnou úlohu, Nicoletta i Hendrik, dva pestrobarevní ptáci. Oba byli v hloubi duše pevně odhodláni, že se touto společností, jejímiž příslušníky se necítili, dají vynést nahoru a že vítězství nad ní vychutnají jako svou pomstu. „Prosit!“ odpověděl Hendrik. Jeho sklenka se s lehkým cinknutím dotkla sklenky Nicolettiny. Barbara, která zatím v rozhovorech a smíchu obcházela stůl, došla až k otci. Beze slova ho objala kolem krku a políbila. Krásný hotel na jednom z hornobavorských jezer doporučila Nicoletta; doprovázela mladé manžele na jejich malé svatební cestě. Barbara zde byla velice šťastná: milovala tuto krajinu, jež se svými kopcovitými lukami, lesy a potoky byla ještě něžná a nepatetická, ale přece už v sobě skrývala prvek a možnost heroičnosti a smělosti. Když vanul teplý vítr, přiblížilo se pohoří na dosah ruky. Ve světle zapadajícího slunce zbarvily se špičaté vrcholy hor a zasněžené svahy do krvava. Barbaře se však ještě více líbily, když v hodince před setměním čněly odbarvené v ledovém klidu, jakoby vymodelovány z neznámé, křehké,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264038