101
přece přiťuknout se svatojánskou muškou a s malou Barbarou!“ volala hlučně: přitom mávala sklenkou šampaňského. Z druhé strany k nim přistoupila Nicoletta, také se sklenicí v ruce. Oči jí zasršely a kroutila nabarvenými ústy. „Prosit!“ volala paní generálová, „Prosit!“ volala Nicoletta. Hendrik si ťukl nejdříve s královskou babičkou, potom s Nicolettou – děvčetem, které do tohoto prostředí zahnal osud stejně podivný, jako byl jeho. Pohybovala se zde, trpěna zvědavě shovívavou snášenlivostí tajného rady a sebejistou rozmarností paní generálové – vroucně chráněna Barbařinou láskou. V tomto okamžiku si Hendrik uvědomil, jasně a silně, pocit sounáležitosti – bratrskou sympatii k Nicolettě. Pochopil, že si jsou rovni. Její otec byl literát a dobrodruh, jehož vitalita a cynická inteligence fascinovaly bohému na přelomu století, kdežto maloměšťácká nesolidnost tatíčka Köbesa nemohla nikoho fascinovat, nanejvýš mohla rozlítit věřitele. Tady však, mezi lidmi nejvyššího vzdělání, ohromných majetků – většina přítomných nebyla vůbec zámožná, ale Hendrik je všechny pokládal za těžké boháče –, mezi lidmi sebejistými, ironickými a chytrými, v jejichž kruhu se Barbara dovedla pohybovat s jistotou, která ho rozčilovala, zde hráli oba stejnou úlohu, Nicoletta i Hendrik, dva pestrobarevní ptáci. Oba byli v hloubi duše pevně odhodláni, že se touto společností, jejímiž příslušníky se necítili, dají vynést nahoru a že vítězství nad ní vychutnají jako svou pomstu. „Prosit!“ odpověděl Hendrik. Jeho sklenka se s lehkým cinknutím dotkla sklenky Nicolettiny. Barbara, která zatím v rozhovorech a smíchu obcházela stůl, došla až k otci. Beze slova ho objala kolem krku a políbila. Krásný hotel na jednom z hornobavorských jezer doporučila Nicoletta; doprovázela mladé manžele na jejich malé svatební cestě. Barbara zde byla velice šťastná: milovala tuto krajinu, jež se svými kopcovitými lukami, lesy a potoky byla ještě něžná a nepatetická, ale přece už v sobě skrývala prvek a možnost heroičnosti a smělosti. Když vanul teplý vítr, přiblížilo se pohoří na dosah ruky. Ve světle zapadajícího slunce zbarvily se špičaté vrcholy hor a zasněžené svahy do krvava. Barbaře se však ještě více líbily, když v hodince před setměním čněly odbarvené v ledovém klidu, jakoby vymodelovány z neznámé, křehké,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264038
nesmírně drahocenné, při vší tvrdosti velmi citlivé látky, která nevypadala ani jako sklo, ani jako kov, ani jako kámen, nýbrž jako velmi vzácná a úplně neznámá hmota. Hendrik neměl smysl pro půvab a velkolepost krajiny. Atmosféra elegantního hotelu ho zneklidňovala a rozčilovala. K číšníkům se choval nedůvěřivě a podrážděně; tvrdil, že s ním jednají hůř než s ostatními hosty, a vyčítal Barbaře, že ho už teď svádí, aby žil nad poměry. Na druhé straně ho však vznešené prostředí naplňovalo zadostiučiněním. „Mimo nás jsou tu skoro jen samí Angličané!“ konstatoval spokojeně. Přestože byl Hendrik nervózní, zažili nejednu příjemnou chvíli. Dopoledne leželi všichni tři na dřevěném můstku, který vybíhal daleko do modravé vody a u něhož v poledne přistával malý bílý parníček, komicky vyšňořený zlacenými ozdobami. Nicoletta cvičila a trénovala; skákala přes švihadlo, chodila po rukou, prohýbala trup dozadu, až se dotkla čelem země – kdežto Barbara ležela líně na sluníčku. Přitom se však při koupání osvědčila lépe než horlivá Nicoletta; Barbara uměla plavat rychleji a vytrvaleji. Pokud šlo o Hendrika, nepadal jako sportovní partner v úvahu; křičel, už když si omočil ve studené vodě prsty u nohou, a jen dlouhými domluvami a posměchem ho Barbara přiměla, aby se pokusil o několik temp. Úzkostlivě dbaje, aby zůstal na mělčině, ve tváři ustarané vrásky, namáhal se Hendrik v nebezpečném živlu. Barbara ho rozpustile pozorovala. Náhle na něj zavolala: „Jsi přímo směšně podobný své matce – při plavání ještě víc než jindy. Bože, vždyť máš úplně její obličej!“ – čemuž se Hendrik musel tak smát, že nebyl schopen veslovat pažemi, polykal andělíčky a málem by se byl utopil. Tím skvěleji se uplatňoval večer při tanci. Všichni hoteloví hosté, dokonce i číšníci byli nadšeni, když s Nicolettou nebo s Barbarou tančil tango. S takovým půvabem a s takovou grandezzou se neuměl pohybovat žádný z ostatních pánů. Bylo to úplné představení, jež Hendrik sehrál; když skončil, všichni tleskali. S úsměvem se uklonil, jako by stál na jevišti. – Když měl být divákem, člověkem jako ostatní, cítil se rozpačitý a často i nesvůj. Jistota se mu vrátila a pocit převahy se dostavil, teprve když se mohl distancovat, vstoupit do prudšího světla a tam zazářit. Skutečně v bezpečí se cítil jenom na vyvýšeném místě, tváří
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS264038
103
v tvář obecenstvu, které tu bylo jen proto, aby mu vzdávalo hold, aby ho obdivovalo a aby mu tleskalo. Jednoho dne vyšlo najevo, že na témž jezeře, jehož krásu Nicoletta tak horlivě doporučovala, má letní sídlo Theophil Marder; když se to Barbara dověděla, zmlkla a oči jí potemněly zamyšlením. Nejdříve se zpěčovala jet k satirikovi na návštěvu; nakonec se však dala Nicolettou k vyjížďce přemluvit. Jeli přes jezero na zlatě vyzdobeném parníčku, který tak často pozorovali z přístavního můstku. Počasí bylo nádherné; lehounký svěží větřík čeřil vodu, takže byla modrá jako zářivá obloha. Čím veselejší byla Nicoletta, tím tišší se stávala její přítelkyně Barbara. Theophil Marder očekával hosty na břehu. Měl na sobě kostkovaný sportovní oblek s širokými, řasnatými pumpkami a k tomu bílou tropickou helmu, což působilo podivně. Když mluvil, nevydal z úst krátkou lulku. Když se ho Nicoletta zeptala, od kdy kouří dýmku, nepřítomně se usmál a řekl: „Nový člověk má nové zvyklosti. Proměňuji se. Každé ráno se lekám sám sebe, neboť když se probouzím, nejsem už takový, jaký jsem byl, když jsem usínal. Můj duch přes noc nesmírně vyrostl a zmohutněl. Ve spánku neustále docházím k nejúžasnějším poznatkům. Proto také tolik spím; nejméně čtrnáct hodin denně.“ Při tomto přiznání – které bylo stěží s to rozptýlit znepokojení vyvolané tropickou helmou – se srdečně a mečivě rozesmál. Potom se Theophil choval zase náležitě. K Hendrikovi a Nicolettě byl vybraně laskavý, kdežto Barbaru přehlížel. Po obědě ve velké, světlé, elegantní jídelně, obkládané světlým dřevem, objal Theophil Höfgena okolo ramen a odvedl ho stranou. „Tak mezi námi muži,“ řekl dramatik, v očích mu zaplálo a pod černým knírem mlaskavě pohyboval namodralými rty: „Jste spokojen se svým experimentem?“ „Jakým experimentem?“ zeptal se Hendrik. Tu se Theophil hlučně rozesmál a ještě prudčeji pohyboval chtivými ústy. „No – copak jiného? Myslím samozřejmě váš sňatek!“ šeptal chraptivě. „Máte kuráž, člověče, začít si něco takového! S touhle dceruškou tajného rady není lehké pořízení. Já jsem to přece zkusil,“ přiznal a oči mu zablýskly hněvem. „S tou si moc neužijete, můj milý. To je jalová koza – věřte mi, nejkompetentnějšímu odborníku století: jalová koza je to.“
Ukázka elektronické knihy